Přibývá škol, kde učí moderní dějiny vyprávěním příběhů

Paní Wodziková během natáčení ve škole, na ZŠ Skálova
Paní Wodziková během natáčení ve škole, na ZŠ Skálova

Žáci zapojení do projektu Příběhy našich sousedů mají zvláštní úkol: vybrat si starého člověka ve svém okolí, poprosit ho o rozhovor a natočit jeho vyprávění.

Z vyprávění vytvořit reportáž. Tento způsob výuky dějin 20. století volí stále více učitelů. V roce 2019 se do těchto vzdělávacích programů Paměti národa zapojilo už 3250 žáků a stovky učitelů z 91 škol. Paměť národa zorganizovala ve 230 školách historické workshopy. Zájem se oproti roku 2017 ztrojnásobil.

Dne 28. října se v pražském Fóru Karlín koná Koncert pro Paměť národa s podtitulem „Nezapomeňme“. Vystoupí minimálně sto hudebníků, zahrají například Bára Poláková, Thom Artway, Jaroslav Hutka, Aneta Langerová, Monika Načeva & Michal Pavlíček, Zdivočelí koně, Už jsme doma, Zuby nehty, Ondřej Ruml, Vladimir 518 & Mike T., Hudba Praha, Portless, Jaroslav Samson Lenk, Jan Burian, Tomáš Klus, Ben Cristovao, Ondřej Pivec & Organic Quartet, The Atavists, Vypsaná fiXa, Tony Ducháček & Garage, Xavier Baumaxa, Prago Union, Jana Kirschner, Dan Bárta a další. Mezi písněmi krátce promluví osobnosti jako Daniel Kroupa, Helena Illnerová, Mikuláš Minář, Marek Orko Vácha, Ladislav Heryán, Magda Vášáryová, Ivan M. Havel, Petr Pavel, Jiří Grygar, František Wiendl. Večer moderují Anna Geislerová a Jiří Havelka. Podrobné informace a možnost koupit lístek můžete najít na https://www.nezapomenme.cz/koncert/

V Příbězích 20. století uslyšíte jedenáct žákovských reportáží. Jedna z nich přináší vyprávění Karla Růžičky, který se za 2. světové války pokusil s kamarádem utéci z nuceného nasazení. Dřeli v továrně v bombardovaném Magdeburgu. Na cestě domů prožili neuvěřitelná dobrodružství a měli ohromné štěstí.

Na průkazu nebylo označení továrny a adresa ubytovny (Archiv ČNFB)

Třeba na jednom nádraží ještě v Německu je málem zatkli: „Náhle přišla vojenská kontrola, tak jsme říkali, to je konec! Jenže měli jsme štěstí. Před námi kontrolovali ještě několik mladíků, kteří seděli vedle nás. Byli to nějací příslušníci Hitlerjugend, kteří asi neměli všechno v pořádku. A tak je vzali s sebou a odváděli pryč k výslechu. No a toho jsme samozřejmě využili a honem jsme se spakovali,“ vypráví Růžička, který s přítelem ve vlaku usnuli.

Vesničané si mysleli, že objevili parašutisty a udali je

Záběr z natáčení, příběh Karla Růžičky

Růžička s přítelem přejeli svoji zastávku, kde chtěli přestoupit, a probudili se až na konečné. Další vlak zpět jel až za dvě hodiny. Aby nebudili pozornost, zmizeli v nedalekém lese, kde posedávali na palouku.

Po čase se vrátili zpět na nádraží: „Najednou slyšíme velký dupot okovaných bot. Co se děje? Na nádraží, kde jsme byli sami dva, se přiřítili četníci – němečtí – a nějací němečtí civilisti a ukazovali: ´Tady jsou, tady jsou!´ Oni nás pokládali za nějaké parašutisty, kteří tam byli svržení v lese. Tak nás vzali do zajetí,“ vypráví Růžička, kterého zachránila vynikající znalost němčiny a opět ohromné štěstí.

Oba mladíci se prokazovali legitimacemi, ve kterých nebylo uvedeno, jako v jiných pracovních dokladech, místo ubytování a pracoviště: „Vysvětlil jsem těm četníkům, že jsme se tam octli omylem, že jsme jeli původně navštívit naše kamarády. Takže se teď musíme vrátit zpátky do práce, protože jinak bychom nestačili tu směnu,“ popisuje Růžička.

Příběh Karla Růžičky, před natáčením v rozhlase

Když se ptali, jak to že míří do Prahy, Růžička přesvědčivě tvrdil, že do továrny chodí právě v Praze. Zcela náhodou měla magdeburská továrna pobočku i v Praze. Byli propuštěni. Oba mladíci se v Praze na pobočce přihlásili, nechali si vystavit nové pracovní doklady a nastoupili do práce nedaleko jejich domovů. Nemuseli se do konce války skrývat a nehrozilo jim už zatčení.

Rodina bohatého továrníka ze dne na den přišla o majetek

Pozoruhodný příběh objevily a zpracovaly žákyně z Turnova Anna Hanzlová, Karolína Křečková a Vanesa Tomčová, společně se svojí paní učitelkou Jitkou Koreňovou. Natočili vyprávění šestaosmdesátileté Květoslavy Wodzikové.

Dům Paní Wodzikové, dnes firma Šroubárny, s.r.o.

Její otec, Josef Bartoň, vlastnil továrnu Bartoň YORD, dnes na místě stojí turnovské Šroubárny. Květoslava vzpomíná na šťastné dětství, vypráví o babičce, mamince, sestře a tatínkovi, který vynalezl a patentoval si elektrické pračky, různé slunečníky, houpačky a zahradní nábytek. V roce 1947 náhle zemřel. Nedožil se tedy chvíle těsně po komunistickém převratu, kdy k nim domů přišly ozbrojené lidové milice a oznámily, že zabavují továrnu, peníze, šperky a jiné cennosti a vyhnaly je z domu, který byl součástí továrnického areálu.

Rodina se ze dne na den ocitla takřka bez prostředků, ale prý se ohromně vnitřně stmelila: „Byli lidé, kteří přecházeli na druhý chodník, když nás měli potkat, aby se s námi nezahodili. Tak bylo,“ popisuje dodnes se slzami v očích Květoslava Wodziková, která vystudovala zdravotní školu. Na vysněnou vysokou školu na medicínu ji soudruzi z kádrových důvodu nedovolili. Nastoupila jako zdravotnická síla v nemocnici v Praze.

Zachraňovala zraněné v šedesátém osmém

Patentovaný vynález Josefa Bartoně – pračka

Když v srpnu roku 1968 došlo k okupaci Československa, trávila právě volno na dovolené mimo republiku. Když zaslechla, co se děje, okamžitě se vrátila domů, věděla, že jí bude v nemocnici zapotřebí: „To byl hrozný pocit. V tom vlaku, všude flinty. To jsem se bála, musím říct, to jsem se opravdu bála,“ vypráví v žákovské reportáži paní Wodziková, která dětem prozradila své životní krédo: „Nenechat se zlomit.“