Příběh Maxe Mannheimera: Křišťálová noc aneb Šťastni jsou ti, kdo mohou zapomenout
V listopadu uplynulo 75 let od pogromu, známého jako Kristallnacht, neboli Křišťálová noc. Nacistický aparát zorganizoval a 9. listopadu 1938 začal provádět rozsáhlé útoky proti Židům ve všech oblastech tehdejšího Německa. Hořely synagogy, byly vytloukány výlohy židovských obchodů, sto Židů zemřelo a třicet tisíc jich skončilo v koncentračních táborech. Jedním z těch, kdo teror zažili, byl i hrdina nedělních Příběhů – Max Mannheimer.
Od Křišťálové noci (podrobnosti zde) už nemohl nikdo pochybovat, jaký osud čeká Židy pod nacistickou vládou: úplné vyloučení ze společnosti a postupná „likvidace“. Pogrom trval do 10., v některých místech až do 11. listopadu 1938. Nacisté poté tvrdili, že Židé svým počínáním sami vyvolali „spravedlivý hněv německého lidu“: museli uklidit ulice, zaplatit pokutu ve výši jedné miliardy marek, pojišťovny jim nesměly vyplatit pojistné za zničený majetek.
Max Mannheimer se narodil 6. února 1920 v Novém Jičíně jako nejstarší z pěti dětí Jakuba a Markéty (rozené Gelb). V letech 1934 až 1936 navštěvoval obchodní školu, pak začal pracovat v obchodním domě J. Schön & Co ve Znojmě – Starém Šaldorfu. Napětí mezi Čechy a Němci v Novém Jičíně ve druhé polovině třicátých let narůstalo a dotýkalo se pochopitelně i místních Židů, kteří se dříve hlásili k německé většině, ale od Hitlerova nástupu spíš k české národnosti. Počátkem října 1938 se místní obyvatelé dozvěděli, že jejich kraj bude zhruba do týdne obsazen německou armádou.
Vyházeli modlitební knihy… pak po nich šlapali…
Záhy začala platit různá protižidovská opatření. Středostavovské obchodnické rodině Mannheimerově byl nejprve zabaven automobil: „Náš řidič směl řídit vůz jen pro potřeby nacistické organizace. Většina našich zákazníků prohlásila, že u nás již nesmí nakupovat. Část z mých spolužáků začala nosit hnědé uniformy, a když mě potkali, dívali se jinam,“ vzpomíná Max Mannheimer. Pak přišla Křišťálová noc, byl zdevastován místní hřbitov, vydrancováno mnoho židovských obchodů a ušetřena nezůstala ani synagoga v Novém Jičíně: „Němci… vyházeli modlitební knihy, svitky tóry a šály na ulici. Pak po všem šlapali. Synagogu nezapálili jen proto, že stála nedaleko plynárny.“
Druhý den přijel otevřený policejní vůz a na něm seděli novojičínští Židé. „Dva policisté si přišli do prvního patra pro mého tatínka. Říkali mu, že půjde do ochranné vazby, aby se mu nic nestalo. Policista ukazoval i na mě. Matka ale řekla, že mi je sedmnáct. Bylo mi již osmnáct a půl. Všechny muže mezi osmnáctým a pětašedesátým rokem vzali do vazby. Asi po třech týdnech otce propustili s podmínkou, že opustí město a domů,ani na území Německa se už nikdy nevrátí. Směli jsme si vzít deset říšských marek, za ně se tehdy dalo koupit zhruba pět levných obědů. Podali jsme ale žádost na gestapo. Pak jsme mohli vyvézt náš majetek. Stěhovací vůz vezl naše věci.“
Dne 27. ledna 1939 se rodina Maxe Mannheimera přestěhovala do Uherského Brodu, do matčina rodného kraje. Byl to ale jen začátek: Roku 1943 byli Mannheimerovi deportováni přes Terezín do Osvětimi, kde byli v plynových komorách zavražděni Maxovi rodiče, sestra Kateřina, manželka Eva a další příbuzní.
Max Mannheimer žil po válce v Mnichově, pracoval jako vedoucí obchodu s koženým zbožím. V roce 2010 se stal čestným občanem Nového Jičína. Na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku v roce 2012 převzal cenu Karla IV. – jako první, kdo přežil hrůzy holocaustu. Dnes žije u Mnichova a kromě přednášek pro školy a přednášek v koncentračním táboře Dachau se věnuje také malbě a psaní knih.
