Prezidentovo nekonání

19. květen 2004

Prezident Václav Klaus se často a rád vymezuje vůči světu vyhraněnými a mnohdy kontroverzními postoji a názory. V poslední době se však objevila, přesně podle starého přísloví o dírách a záplatách, jejich rozměrech a použití, inspirativní (zatím jen myšlenková) opozice, která přinejmenším upozorňuje na některé záludy prezidentových postojů. Respektive jeho nastavení k fungování Ústavního soudu.

Když před časem zmínil v diskusi kolem jmenování ústavních soudců lidovecký senátor Zdeněk Bárta možnost, žalovat prezidenta u Ústavního soudu kvůli neplnění ústavních povinností za velezradu, brali to mnozí jako projev (mírně řečeno) šílenství nebo (přinejmenším) jako naschvál ze strany člena horní komory Parlamentu.

Nicméně od té doby se už (sice nemnoho, ale přesto) pár hlasů vyjádřilo v tom smyslu, že vlekoucí se nesnáz se jmenováním ústavních soudců, která v současné době znehybnila činnost Ústavního soudu, je možné bez přehánění označit za ústavní krizi. A to není žádná legrace. Navíc, tato situace trvá už téměř rok.

V čem spočívá argumentace senátora Bárty? Je to zhruba takto: Prezident, podle tohoto výkladu, porušuje svůj slib prezidenta republiky. Kromě jiného v něm slíbil, že bude zachovávat Ústavu ČR a zákony. Prezident republiky v žádném případě nestojí nad Ústavou, ale je jí podroben a musí ji zachovávat. S ohledem na znění prezidentského slibu a ústavní formulace jeho oprávnění je třeba většinu ústavních práv prezidenta republiky považovat i za jeho povinnost. Prezident má tedy podle článku 62 písm. e) Ústavy povinnost jmenovat soudce Ústavního soudu.

S ohledem na definici velezrady uvedené v § 96 zákona o Ústavním soudu je velezradou, mimo jiné, i jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu republiky. Z toho lze zcela jednoznačně vyvodit, že za jednání je možné v tomto případě považovat i úmyslné nekonání, v daném případě nenavrhování kandidátů na funkci soudce Ústavního soudu.

S ohledem na charakter Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, kdy právě o nejdůležitější složce kontroly ústavnosti, kterou je rozhodování o zrušení zákonů, jiných právních předpisů či jejich částí, rozhoduje již nefunkční plénum Ústavního soudu, lze nekonání prezidenta označit za jednání proti demokratickému řádu republiky, neboť znemožněním kontroly ústavnosti právních norem odebral státu jeden ze základních institutů ochrany ústavnosti a demokracie (ústavnost zajišťuje demokracii).

Samozřejmě, že proti tomuto toku argumentace lze řadu věcí namítnout. Například to, že panu prezidentovi by bylo nejprve nutné prokázat nějaký úmysl v procesu znehybnění Ústavního soudu, jakož i ono samotné znehybnění této instituce. Na druhou stranu - Ústavní soud znehybněn je. V současné době má jen deset z patnácti soudců. Nejvyšší grémium, tedy plénum Ústavního soudu nefunguje již tři měsíce. Žádný ze senátů Ústavního soudu není kompletní, a proto se hromadí nevyřízené kauzy. Na plénum čeká 41 stížností toho nejtěžšího ústavního kalibru, na jednotlivé senáty pak stížností 1548, tedy práce na několik let. V posledních patnácti měsících byl Ústavní soud plně obsazen toliko jeden měsíc. Usnášeníschopné bylo plénum Ústavního soudu (při minimálním přípustném počtu dvanácti ústavních soudců) jen sedm měsíců z oněch patnácti.

Není pravdou, že se na vytvoření této situace podepsal především Senát. Z patnácti prezidentem navržených kandidátů sedm schválil, šest odmítl a dvou jedná. Faktem také je, že prezident nijak nespěchá s navrhováním dalších kandidátů. Hloupé pro tuhle zemi by bylo, kdyby se v ní, nějakou spoluprací Senátu a prezidenta nemohlo najít oněch - řekněme - dvanáct až patnáct spravedlivých.

Jestli tedy tuto nazývat či nenazývat ústavní krizí je zcela v moci ctěného publika, tedy lidu České republiky.

Jen bych rád tichým hlasem připomenul, že nejparadoxnější na celé věci je to, že případné chyby v plnění ústavních povinností prezidenta republiky, je oprávněna posuzovat právě jen jediná instituce v zemi - v současné době nefunkční Ústavní soud.

Na závěr je možná dobré připomenout, že případné řízení o velezradě (nezaměňovat s vlastizradou) není trestním stíháním. Vzhledem k tomu, že na prezidenta se vztahuje absolutní imunita, je jediným možným postihem ztráta úřadu.

autor: Martin Schulz
Spustit audio