Přemysl Čech: Ten, který to spískal

To není jako komentovat dění na Ukrajině nebo vztah Řecka k eurozóně, s tím jste hotovi raz dva. Ale kterému z Alexandrů dát důvěru a vyzdvihnout ho na piedestal rozhlasových vln? Debatovalo se dlouho, věcně a zodpovědně, až vznikla rodina Alexandrů, kterou jsme vám právě představili.

I já jsem si chtěl zviditelnit toho svého Alexandra, ale možná jsem to pojal moc velikášsky. Už ten dlouhý název: Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova! Jeden osamocený Alexandr mi nestačil, chtěl jsem představit hned dvě stovky hudebníků a tanečníků.

I tu politiku bych do toho dostal. Alexandrovci třeba nazpívali ódu na maskované vojáky, kteří vloni obsadili Krym. Píseň Slušní lidé je úžasná: „Bude dobře, bude skvěle, vpřed ženou nás vítězství předků. Žehnáme naší zemi a slušným lidem, zachrání čest a slávu vlasti“. Hezké, že?

Čtěte také

Možná, že tohle svěží dílko uslyšíme i naživo, protože Alexandrovci se k nám letos na podzim chystají na turné, které sílou své osoby zaštítil i prezident Zeman, zatímco kolega Jan Urban by jejich vystoupení u nás zakázal. To by se to psalo! Ale bohužel, Alexandrovci neúprosným sítem dramaturgie neprošli.

„Bereme jen křestní jména“, zněl suše verdikt autora pořadu Alexandra Tolčinského. „To bych mohl napsat rovnou o tobě“, vyhrklo ze mě, zneuznaného. „A co ti v tom brání?“, odvětil Saša se svoji příslovečnou skromností. „Tvoje jméno“, odpověděl jsem jedovatě.

Alexander Tolčinský|foto: Vendula Kosíková

„Ty přece nejsi žádný Alexandr, ale píšeš se Alexander jako třeba Alexander Bach, strůjce Bachova absolutismu a mizera, který nám poslal Karla Havlíčka do Brixenu“, trumfoval jsem. Načež Saša mlčky ukázal na českou stránku Wikipedie, která začíná slovy: Alexandr (nebo také Alexander)… a já se pokorně odebral ke svému počítači.

Tou asi nejlepší věcí, která se Sašovi v jeho životě dosud podařila, je, že se narodil v Sušici. Tak jako já. A tenhle středobod nás dodnes pevně spojuje a jednou za čas nutí podniknout výpravu do šumavských končin, abychom si tam vyčistili hlavu. Ale naše cesty se protnuly víckrát.

Čtěte také

Začátkem devadesátých let jsme se potkali v zahraniční redakci Československé televize nad pořadem Objektiv. Byla to doba nových možností, mohli jsme jezdit po světě a některé reportáže v nás hluboce zakotvily dodnes.

A tak se ještě po letech zdravíme pozdravem amerických mountain menů Ha-Ho!, který jsme odposlouchali od legendárního Tonyho Zuky. Máme i podobné zdravotní zážitky.

Rudolf Hrušínský jako dobrý voják Švejk|foto: Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie

V Lotyšsku jsme ochořeli bolením krku, které chtěla místní lékařka odbýt acylpyrinem, aniž věnovala našim hrdlům jediný pohled. Požadovali jsme důkladnější vyšetření, a tak lékařka uchopila lžičku, kterou si právě míchala kávu, a nám se dostalo kýžené péče.

Ono vůbec to má okolí s námi někdy těžké. Saša zná nazpaměť desítky filmových hlášek i celých dialogů. A tak někam jedeme a naše konverzace probíhá zhruba takto: „Až přijedeme do Budějovic, tak si to s vámi vyřídím! Víte, Švejku, že vás dám zavřít?“ Odpověď je nasnadě: „Poslušně hlásím, že to nevím. Ještě jste se o tom nezmiňoval“.

Po Švejkovi jsou naše neoblíbenější hlášky z filmů o Růžovém panterovi, často citujeme Zvíře s Belmondem a někdy dokonce skáčeme z filmu do filmu, takže pak třeba slyšíme: „Chlapci je to úžasné, ale já vám vůbec nerozumím!“ - Tak jen doufám, že dnešní pořad nebyl z této kategorie.

Přemysl Čech přeje vám a všem Alexandrům vlídný den!