Přehlasovávání prezidenta

Není v pozici arbitra, jehož názor by poslanci museli respektovat, a ani se mezi poslanci netěší neformální autoritě, která by je vedla k zamyšlení nad tím, zda jeho výhrady náhodou nemají něco do sebe. Stane-li se prezidentem politik, který je ideově blízký opozici, nutně z toho vzejde svár osobních priorit s péčí o prestiž instituce. Aby politik podepsal něco, s čím nesouhlasí, po něm nelze chtít. Jestliže ale zákony houfně kritizuje a vrací, aby pak byl rutinně přehlasováván, je z logiky věci vtažen do mechanismu marginalizace svého úřadu. Nemáme-li politický systém, ve kterém by měl prezident slovo poslední, je systémovým masochismem po něm chtít slovo předposlední.

Přihlížet tomu, jak zákonodárci mají názory prezidenta republiky lidově řečeno u ponožek, je tristní, a to bez ohledu na to, zda s jeho vetem souhlasíme či nikoli, a dokonce bez ohledu na to, zda si prezident v tom předposledním slově libuje, anebo se k němu musí nutit. Pokud chtěli tvůrci ústavy vtáhnout prezidenta do zákonodárného procesu coby pojistku, moc se jim to nepodařilo. Spíše vymysleli způsob, jak z něj učinit potížistu, kvůli kterému mají poslanci práci navíc. Až se bude jednou ústava opravovat, měl by být prezident od podepisování zákonů osvobozen. Platí-li totiž zákony jak s jeho podpisem, tak i bez něj, pak se jedná o proceduru zjevně nadbytečnou.