Před 25 lety: Listopad 1990 – vůně deziluze
Předposlední měsíc roku 1990 nebyl jenom dobou Dušiček, postupného bilancování uplynulých hektických měsíců a počínajících příprav na první popřevratové Vánoce, kdy konečně už nic nebránilo pořádně se pod stromečkem „rozšoupnout“ v západním stylu.
Asi nic z toho nechybělo, ale v politické rovině byl listopad 1990 především důvodem k ohlédnutí zpět, k otázce, kam jsme za ten rok došli. Byly důvody k hrdosti a zároveň i ke skepsi.
Co se za ten rok podařilo? Taková otázka visela ve vzduchu. Základní sliby dané ještě tzv. vládou národního porozumění byly splněny.
V zemi proběhly svobodné volby, nově zvolení poslanci usedli v národních parlamentech a ve Federálním shromáždění a federální vláda načrtla v příslušných zákonech základní obrysy ekonomické reformy, s jejímž ostrým startem, tedy liberalizací maloobchodních cen a spuštěním tzv. malé privatizace, se počítalo od ledna 1991.
Zároveň v listopadu proběhly první popřevratové komunální volby, o které byl ovšem už znatelně menší zájem o červnové volby parlamentní.
Všechny tyto změny a novinky ale samy o sobě jako by mnoha lidem přestávaly stačit. Bylo to přirozené – společnost se po letech hibernace probrala a projevovala naopak značnou netrpělivost.
Proč jde všechno tak pomalu? Kdo to všechno brzdí? Staré struktury? Je třeba lustrovat kandidáty do komunálních voleb? Byla nám revoluce ukradená? Je vůbec co oslavovat rok poté, když se ještě ani nevyšetřilo, jak to bylo na Národní třídě? Mnoho otázek a málo kloudných odpovědí.
Do toho čím dál palčivěji vyplouvalo na povrch, že představy Čechů a Slováků o tom, co kdo má mít v rámci federace a národních republik na starosti, se začínají diametrálně odlišovat.
Nebyl to ještě rozpad, ale počínající dezintegrace, které se horečně snažili politici zabránit jednáními o novele ústavního zákona o československé federaci, takzvané kompetenční novele, na kterou potom došlo v prosinci.
Náladu doby trochu neplánovaně vystihla i první historická návštěva amerického prezidenta na našem území – George Bush starší přijel do Prahy právě při prvním výročí převratu, jemuž se tehdy ještě často říkalo „sametová revoluce“.
Vystoupil s Václavem Havlem na Václavském náměstí, které se už pomalu choulilo do tmy – doslova i obrazně.
Zatímco George Bush třikrát zazvonil na Zvon svobody a připomněl občanům Československa ideály, ze kterých se jejich touha po změně zrodila, Václav Havel při této příležitosti pronesl jeden ze svých nejtemnějších projevů za celou prezidentskou éru.
Hlavní motto? V zásadě by se dalo shrnout do otázky – jsme to po roce opravdu my, kteří jsme tu stáli? Máme opravdu tak malou výdrž? Jsme schopni se dát dohromady vždy jen na pár týdnů? A neměli jsme o sobě samých příliš velké iluze?
Celý Archiv Plus si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
