Pražské matky protestovaly kvůli ekologii a obavám o život dětí. Vlastně měly štěstí, režim už byl slabý, míní historička

„Když se řekne ochrana životního prostředí, každému se vybaví legendární nevládní organizace TIS, která měla heslo Poznej a chraň. Byli to ochránci přírody, kteří fungovali při Národním muzeu v Praze. V roce 1979 byl ale TIS politickým tlakem rozpuštěn,“ popisuje historička Doubravka Olšáková.

„Ve stejném roce vznikl Český svaz ochránců přírody, který měl už jen komunistickou zkostnatělou představu o ochraně prostředí. Organizace nadlouho zakonzervovala náš přístup k životnímu prostředí, podle kterého máme být rádi, že můžeme chránit každé mraveniště na lokální úrovni, do velké politiky se ale plést už nemáme. Ta ale tehdy jedním tahem technokratického pera dokázala zlikvidovat celé regiony,“ dodává.

Český svaz ochránců přírody měl jen komunistickou zkostnatělou představu o ochraně prostředí.

Další platformou pro nespokojené občany bylo hnutí Brontosaurus nebo Charta 77, která uveřejnila i několik zásadních dokumentů o životním prostředí v zemi.

„Otevřela několik témat a patřila k těm, kdo aktivně hovořil o jaderné bezpečnosti, stavu ovzduší v Praze a v severních Čechách,“ dodává Olšáková.

Pražské matky

Až v roce 1988 založilo několik žen neformální sdružení Pražské matky.

„Označení Pražské matky bylo nátlakové. Protože jsme chtěly ukázat, že jsme matky, které mají obavy a strach o své děti, a že jsme z Prahy a že nás zajímá konkrétně tento problém. Obracely jsme se tak na úřady a zdravotníky a tím jsme ukazovaly, že nemáme žádný jiný politický záměr,“ vzpomíná jedna z nich Anna Hradílková.

Čtěte také

Ekologická manifestace v Praze

Jednou z prvních akcí Pražských matek byl otevřený dopis adresovaný představitelům města a odborníkům z oblasti hygieny.

„Odezva na konkrétní úrovni nebyla žádná. Politická moc k nim přistupovala shovívavým způsobem: maminy se přišly zeptat, moc tomu nerozumějí, ale my jim to vysvětlíme,“ uvádí historička Olšáková.

Ovšem s tím se Pražské matky nespokojily a 29. května 1989 svolaly protestní korzo maminek s kočárky. Policisté, tehdy ještě příslušníci Veřejné bezpečnosti, sice průvod doprovázeli, ale nijak nezasáhli.

„K tomu se neodhodlali,“ vzpomíná další z účastnic Rút Kolínská. Jen za dvě hodiny se jim podařilo sesbírat více než 360 podpisů pod petici, která požadovala nápravu.

Další akcí, na které se Pražské matky spolu s uskupením České děti podílely, byla demonstrace za záchranu Stromovky, kde se měla stavět radiála a padnout mělo víc než 3 tisíce stromů.

Čtěte také

Rok 1989 a ekologie

V tomto případě už byli estébáci aktivní. „A 21. června 1989 zmlátili Petra Placáka nejen ve Stromovce, ale odvezli ho do lesů na Křivoklátsku, kde mu sebrali doklady a naložili mu znovu,“ popisuje historička. Další plánovanou akcí měla být demonstrace 27. listopadu – to už ale probíhala generální stávka a komunistický stát se hroutil.

Na otázku pořadu, jestli matky s kočárky zasáhly do dění v socialistickém Československu, historička Doubravka Olšáková říká: „Zasáhly a dokázaly, že požadovat zcela normální věci jde i v nenormálním prostředí komunistického režimu. Jediné, co k tomu potřebujete, je odpovědnost za vlastní život. Měly svým způsobem štěstí, protože režim nedokázal na jejich akce zareagovat.“

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.