Pravidlo svatého Matouše

Se závěry ale není dobré spěchat. Vždyť Zeman měl mít jistou podporu Sociální demokracie i komunistů a nakonec nedostal ani dvě třetiny očekávaných hlasů. Naopak Klausovi vyjednavači nepřesvědčili žádnou stranu, přesto čestný předseda ODS získal o čtyřicet tři hlasů víc, než mohli dodat jeho straníci. Zřejmě je dalo poslanci a senátoři ostatních parlamentních stran. Vedle teorie zákulisních piklů tedy je možné otevřít druhou hypotézu pro výklad druhé volby. Důležitou roli hrálo charisma obou politiků. Klaus byl při svém projevu sebejistý a vtipný, uplatnil osobní kouzlo, proto měl dílčí úspěch a je hlavním favoritem každé budoucí volby. Zeman ale obvyklé charisma ztratil, přednesl křečovitý a nudný projev a také proto propadl.

Politici vládní koalice dnes budou hledat nového kandidáta proti Klausovi. Proto by měli nejen předem domluvit většinovou podporu. Ať také odhadnou, jestli má kandidát schopnosti, aby domluvené hlasy opravdu získal a ještě rozmnožil.

Je pravda, že za takovou radu nikdo ani nepoděkuje. Co to je vlastně charisma. Mnozí pochybují, že taková vlastnost vůbec existuje. Přesto se o charismatických lidech dá leccos obecného říci. Dokáží přesvědčovat své bližní a jejich kouzlo se každým úspěchem posiluje. Dobří lidé si dokážou sami sebe představit na místě dotyčných velikánů a bez velkých úvah je následují. Není důležitý morální profil. Charisma měli Stalin i Hitler, stejně jako Churchil nebo Havel. Rozhodující je něco jiného. Charismatický člověk dokáže být k ostatním zcela upřímný. Neříká jenom co si myslí, ale všemi postoji předvádí bez jakýchkoliv postranních úmyslů celou svoji osobnost.

Je to možná řečeno moc přísně, ale Miloš Zeman, který hodně pil a urážel všechny okolo, získával podporu právě naprostou upřímností. Neskrýval hulvátství, dokázal prosadit svou a úspěch byl zaručen. Jenže proslov při prezidentské volbě ukázal jiného Zemana. Snažil se být státníkem, v póze filosofa používal cizí slova a pokud zkoušel svůj dřívější repertoár, útoky na novináře nebo Havla byly nemastné, neslané. Jeho charisma se nehodila do Španělského sálu a on sám si přestal věřit.

Podobně ale dopadl Petr Pithart. Neuměl přiznat, jak hodně mu na prezidentské funkci záleží a proto nikoho nepřesvědčil. O mnoho lepší byla Jaroslava Moserová, která věděla, že nemá velké šance a při volbě se spíš dobře bavila. Příkladem všem mohl být znovuzrozený Václav Klaus, který v pozici sportsmena očividně napíná všechny síly, aby se k úřadu dostal a vzbuzuje tak očekávaný ohlas. Když tolik chce, proč ho tím prezidentem neudělat? Klaus se věru nemusí bát ani přímé volby.

Až se tedy sejdou vyjednavači vládních stran a nechají si představit možné kandidáty, měli by ověřit, zda zájemci o Hrad mají dostatečný tah na branku, nepřetvařují se a při výhledu na funkci se jim neroztřesou kolena. Mohou brát ohled na morální profil kandidáta, ten ale sám o sobě volbu nerozhodne. Také není nutné napodobovat Klause, různí lidé mají různé kouzlo. Například Vladimír Špidla může jen získat postojem introvertního až bezbranného intelektuála, Lubomír Voleník profilem čestného muže s železnou vůlí, který dokáže překonat dokonce handicap těžké nemoci. Na výběr mají měsíc, ale měli by vědět. Charisma rozhoduje.