Poslouchejte vodu, odpočinete si. Dělali jsme to přece už v prenatálním stadiu, nabádá lovec zvuků

„Během terénního nahrávání, kterému se věnuju už dlouho, mě to k vodě lákalo, a tak jsem si zcela přirozeně řekl, že bych to chtěl zdokumentovat na albu,“ dodává. 

Proč by ale člověk měl poslouchat, jak teče voda? „Protože to má i léčivý dopad a člověk si může díky naslouchání vodě odpočinout,“ odpovídá lovec zvuků Šenkyřík.

Tomáš Šenkyřík, zvukový dokumentarista|foto:Bohumila Reková

„Uvědomil jsem si, že moje studio je venku, ne vevnitř. A že se tam dá ohromně kreativně pracovat nejen s rekordérem, ale i s přirozeně znějící materií, která je venku. Je krásné, když člověk naslouchá potoku a začne přeskládávat jeho kamínky, tak v podstatě potok ladí,“ popisuje s tím, že se nijak nebrání označení venkovní dokumentarista. 

„Voda se dá zachytit různými způsoby a podle tohoto také jinak zní. Rád bych zdůraznil i kompoziční prvek – vy už tím, jakou představu si vytvoříte, tak docilujete nějakých zvukových struktur, kterým můžete naslouchat.“

Voda zní jinak v různých hloubkách

Když Tomáš Šenkyřík spolu se synem nahrávali Svratku, která protéká Židlochovicemi, bylo to v lednu a venku mráz minus 10 ° Celsia.

„Nahrávali jsme v různých hloubkách – od tří metrů až téměř na dno, protože tam tehdy bylo hodně vody, a také nějakých pět centimetrů od hladiny,“ popisuje. „Použili jsme k tomu speciální mikrofony, kterým se říká hydrofony, snímají vibrace. Bylo strašně zajímavé naslouchat, jak voda zní jinak v různých úrovních hloubky. Přijde mně to fascinující.“ 

Pohled na západ slunce z Akátové věže v Židlochovicích|foto:Zdeněk Truhlář, Český rozhlas

„K tomuto naslouchání všichni lidé přirozeně tíhnou, protože už v prenatálním stadiu jsme žili v plodové vodě, naslouchali zvukům a vodu také cítili. Myslím, že toto je až archetypální připoutáni k těmto strukturám,“ uvažuje. 

Židlochovice, kde žije zhruba 4 tisíce obyvatel, leží jen 18 kilometrů jižně od Brna. Nepovažují lidé, když se všichni znají, svého místostarostu za trochu podivína? „Myslím, že možná i trochu ano, ale když vyrážím na výpravu, tak to nejde moc poznat,“ odpovídá s úsměvem Šenkyřík. Dnešní technika už není tak okatá, takže není ověšen mikrofony. 

„Ale když jsme měli přednášky nebo i besedy pro děti, tak to spojení a povídání o zvuku, případně propojení s fotografiemi z místa, to všechno dokáže působit emocionálně. Zvlášť, pokud se to přirozeně propojí s tím, co teď prožíváme na jižní Moravě, tedy s výraznými poklesy spodních vod. Je pak zajímavé pozorovat, s čím lidé i děti odcházejí – najednou o tom svém prostředí začínají přemýšlet. Takže si myslím, že ta podivínskost se tady dokáže smazat,“ myslí si.

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se Petr Vizina.