Politické hrátky kolem Lisabonu

Tím by osud koaličního týmu byl zpečetěn, což by v době českého předsednictví v Radě Evropské unie vyvolalo na starém kontinentu spíše rozpaky než vlnu nadšení. Zároveň by se patrně naplnil Topolánkův čas v čele občanských demokratů, byť po prosincovém kongresu strany se navenek může zdát, že má situaci plně pod kontrolou. Znamená to, že Topolánek hraje o čas a snaží se lavírovat. Proto během jednání sněmovny o smlouvě veřejně přiznával, že pro ratifikaci zvedne ruku. Zároveň se v zákulisí usilovně snažil, aby hlasování bylo opět odsunuto. Nakonec byl úspěšný a zhruba na čtrnáct dní získal čas.

Otázkou zůstává k čemu? Zda k tomu, aby přiměl odbojné poslance k loajalitě vůči vládě i v případě schválení Lisabonské smlouvy? Nebo k tomu, aby získal prostor pro přípravu dalších důvodů pro odklad hlasování o tomto dokumentu? Ať už je motivace jakákoli, je zřejmé, že dříve nebo později se k Lisabonské smlouvě bude muset dolní parlamentní komora nějakým způsobem postavit. A je velmi pravděpodobné, že tento dokument bude schválen. Ruku pro něj by měli bez problémů zvednout sociální demokraté, lidovci i zelení. Rovněž v řadách ODS existuje velká část zákonodárců ochotná zvednout pro ratifikaci ruku. Když se to vše sečte dohromady, pro Lisabon by měla být k dispozici pohodlná ústavní většina. Je totiž paradoxní, že i v době, kdy poslanci dokument pojednávají, není definitivně vyjasněno, zda pro něj musí zvednout ruku prostá nebo ústavní většina. Z tohoto úhlu je pochopitelné, že sociální demokraté mají mimořádný zájem na tom, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo. Pokud by nedošlo k nějakému zvratu, otevřelo by jim to cestu k moci. V kontextu už vyřčeného je proto potřeba brát s rezervou výroky představitelů ČSSD o tom, jak chtějí premiérovi s prosazením zmiňovaného dokumentu pomoci. I když v určitém slova smyslu by to pomoc mohla být. Souhlas sněmovny s Lisabonskou smlouvou by totiž definitivně vyjasnil poměry v ODS a jasně by ukázal, s jak silnou podporou může Topolánkova vláda počítat. V posledních týdnech je totiž zřejmé, že kabinet jen obtížně prosazuje jakýkoli svůj záměr.

Vzhledem k tomu, že ratifikační proces nebyl ještě ukončen ve všech zemích a že v Irsku nebylo definitivně rozhodnuto o tom, zda se bude opakovat referendum, není katastrofou, že čeští politici svůj verdikt neustále odsouvají. Z tohoto úhlu pohledu tak spory kolem Lisabonu spíše zapadají do vnitropolitické hry. A v ní jde, jak už bylo řečeno, o to, v jakém momentu padne Topolánkův kabinet, nebo zda přece jenom vydrží až do konce řádného volebního období. Z pohledu dalšího osudu Lisabonské smlouvy v České republice je navíc zřejmé, že ani po případném schválení ve sněmovně, rozruch kolem dokumentu neutichne. Jednak v Senátu není jeho osud úplně jasný. Jednak Ústavní soud sice vynesl verdikt týkající se Lisabonské smlouvy, že není v rozporu s ústavním pořádkem tohoto státu. Zároveň však bylo zdůrazněno, že ženy a muži v talárech neřešili smlouvu jako celek, ale zabývali se konkrétními námitkami, které k nim dorazily ze Senátu. Takže i když dospěli k verdiktu, že žádný rozpor nenašli, nechali tím otevřenou možnost dalším případným stížnostem. A ty by mohly k soudu od některých senátorů dorazit, pravděpodobně po schválení dokument v parlamentu. V neposlední řadě není úplně jisté, kdy by Lisabonskou smlouvu podepsal prezident republiky Václav Klaus. Rovněž české předsednictví v Radě Evropské unie protahování ratifikačního procesu výrazně nekomplikuje. Z toho všeho je zřejmé, že projednávání Lisabonské smlouvy ve sněmovně je momentálně spíše součástí bitvy o existenci Topolánkovy vlády, než snahou přispět k vyřešení dalšího fungování Evropské unie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .