Nicolás Maduro se před deseti dny znovu ujal úřadu venezuelského prezidenta. Přísahu však nesložil před opozicí ovládaným parlamentem, ale před nejvyšším soudem, jehož budovu obklopili Madurovi příznivci.
Dvanáct jihoamerických zemí tuto proceduru označilo za nezákonnou. Paraguay s Venezuelou okamžitě přerušila diplomatické styky a Peruánci odvolali svého zastupujícího velvyslance. A Madurův nový mandát neuznaly Spojené státy ani Evropská unie, všímá si v ruském listu Novaja Gazeta ekonom a bývalý zástupce guvernéra ruské centrální banky Sergej Aleksašenko.
Venezuela patřila díky svým nerostným zásobám k nejbohatším zemím Latinské Ameriky. Reformy socialistických prezidentů ale zemi přivedly do stavu, kdy občanům chybí jídlo i základní léky. Miliony lidí Venezuelu opouštějí a Latinská Amerika zažívá takovou svou verzi migrační krize.
Ceremoniálu v Caracasu se zúčastnili jen zástupci Ruska, Číny, Turecka, Kuby, Bolívie, Nikaraguy a Salvadoru. Bezprostředně po složení přísahy Maduro oznámil, že 15 procent venezuelské nafty se bude prodávat za kryptoměny.
O dva dny později byl nakrátko zadržen předseda místního parlamentu. Venezuelské ministerstvo zahraničí rovněž vydalo prohlášení, podle něhož země Latinské Ameriky destabilizují situaci v zemi na zakázku Washingtonu.
Všechny tyto překotné události probíhají na pozadí intenzivních jednání Madura s Ruskem, které se před pár lety stalo exkluzivním partnerem venezuelského režimu. A to především proto, že Venezuela má na svém území největší doložené zásoby ropy – o 10 až 15 procent vyšší než Saúdská Arábie.
Budovat vzájemně výhodné vztahy s takovou zemí se z tradičního tržního hlediska může zdát jako správná cesta. A platilo by to i pro vztahy Venezuely s Ruskem, nebýt specifických postojů šéfa společnosti Rosněfť Igora Sečina na jedné straně a osobnosti Madura na straně druhé, uvádí ekonom Aleksašenko.
Možná rizika takové spolupráce se podle něj dají dobře ilustrovat na vztazích Venezuely s Čínou. Když začal Peking před deseti lety spolupracovat s režimem Huga Cháveze, vytkl si za cíl zajistit Číně pravidelné zásobování značnými objemy venezuelské ropy.
K dnešnímu dni už Říše středu do tohoto projektu vložila 62 miliard dolarů. Těžba ropy se však od té doby třikrát snížila a dodávky se začaly zpožďovat. Už v roce 2017 americký tisk informoval o žalobách Číny proti Venezuele v souvislosti s neplněním smluv.
Zpomalení těžby způsobil především nedostatek těžebních zařízení, která byla třeba nakupovat na západních trzích. Hyperinflace však donutila venezuelskou vládu znárodňovat prakticky veškeré valuty získané z prodeje ropy a těžební společnosti tak neměly za co techniku nakupovat.
Venezuelský národní park Canaima se známými Andělskými vodopády vždycky hlídali domorodí Pemónové. Hospodářská katastrofa v zemi je však přinutila vzdát se povolání průvodců turistů a začít dobývat zlato. Oblast je teď plná povrchových dolů.
Těžební potenciál monopolní národní ropné společnosti tak postupně degradoval. Zahraniční společnosti, které disponovaly potřebnými prostředky, byly ze země postupně vytěsněny a venezuelské vedení prohlásilo, že těžbu ropy zvládne samo. Objem vytěžené ropy začal klesat, až postupně dosáhl katastrofálních výsledků. Z toho všeho je zřejmé, že čínská investice nedosáhla předpokládaných cílů.
To, že dnes Venezuela čelí státnímu bankrotu a nedokáže plnit mezinárodní závazky, je tedy přímým důsledkem Chávezovy a Madurovy politiky. Je přitom těžké odhadnout, jaké to bude mít další důsledky, protože podrobnosti o dohodách s Čínou nejsou veřejné.
Číňané jsou každopádně známí jako úporní vyjednavači a státní investice jsou bezesporu maximálně zajištěné. Dá se předpokládat, že nedodanou ropu bude Venezuela Pekingu nahrazovat v následujících letech.
Ve zcela jiném postavení se ale nachází Rosněfť jako soukromá společnost, upozorňuje ekonom Aleksašenko. Za jakých podmínek Igor Sečin financuje Madura, to nikdo neví. Mluví se o celkové investici ve výši deseti až dvanácti miliard dolarů.
Vztahu obyvatel Spojených států k levicovým myšlenkám a obzvláště socialismu se v textu uveřejněném na webových stránkách listu Chicago Tribune věnuje Jonah Goldberg. Podle něj jde o zapeklitou věc ba přímo hádanku.
Rosněfť má podíly v pěti největších venezuelských ropných společnostech a Maduro přitom přislíbil, že jí přenechá řízení dalších devíti projektů. Jako zálohu za to podnik vedený Sečinem získal 49 procent v největším venezuelském podniku na zpracování ropy Citgo sídlícím na jihu Spojených států.
Nicméně politické události, které se v tomto případě nedají podceňovat, neslibují žádné garantované dividendy. Maduro dnes sám jmenuje soudce včetně těch ústavních. Sám rozhoduje o tom, jaké bude znění připravované ústavy a role místního parlamentu je pod jeho vládou prakticky nulová.
Zdá se, že politický krach dnešního venezuelského politického systému nemusí být tak daleko. A zatímco čínská ekonomika šestkrát převyšuje tu ruskou, výše investic obou zemí ve Venezuele je téměř totožná.
Pokud padne Madurův režim, věřitelé z celého světa budou s případnou demokratickou vládou jednat o restrukturalizaci dluhů nebo jejich částečném odepsání. A společně s ostatními bude dluhy muset odpustit i Rusko, které bylo ještě nedávno samo v roli beznadějného dlužníka, varuje ruský ekonom Sergej Aleksašenko v deníku Novaja Gazeta.
Venezuelský parlament ovládá už tři roky opozice, vláda prezidenta Madura ale jeho legitimitu neuznává a jeho právní akty blokuje s pomocí nejvyššího soudu.
