Politici a média

Z vládního tábora jsme sice tentokrát neslyšeli argument, že většina poslanců má od voličů mandát rozhodnout a prosadila své kandidáty zcela legitimně v logice nepřímé parlamentní demokracie, nicméně zazněla replika, že kdyby si vládní sestava neprosadila svou, rozhodovala by jiná koalice a do rady by se nedostaly osobnosti, nýbrž loutky. Důvod, proč jsou politici extrémně citliví na to, kdo bude volit ředitele České televize, může být dvojí. Buďto cítí odpovědnost vůči občanům a leží jim na srdci kvalita veřejnoprávní služby sdělovacího prostředku, který financují občané, anebo si přejí, aby tomuto sdělovacímu prostředku šéfoval člověk, který si od nich nechá poradit, co koncesionářům sdělovat a co nikoli.

Opoziční politici vždy tvrdí, že vláda chce média ovládat, a politici vládní oponují, že hájí zájem televizního diváka. Tento konflikt se bude opakovat tak dlouho, dokud poslanci nepochopí, že politici do složení mediálních rad mluvit nemusí a ani nemají. Nezpochybnitelně politicky nezávislá mohou být média pouze tehdy, když politici svěří jmenování členů mediálních rad nepolitickým sdružením a institucím, které budou delegovat osobnosti odborně a mravně respektované. Vládní koalice by si ušetřila obranu vůči výtkám opozice, kdyby místo hledání a prosazení vhodných radních prosadila změnu zákona tak, aby se tito pro příště vybírali mimo poslaneckou sněmovnu. Prosadit takový zákon mimochodem stále mohou. A měli by.