Policejní zákrok coby součást širšího problému

Ale aby ne, když jde zároveň o sekční ředitelku úřadu vlády, kandidátku za Stranu zelených, mířící do sněmovny, když je incident obrazově dobře zdokumentován a když jsou volby za dveřmi. Typicky břeskná Paroubkova věta, o tom, že zasahující policista by měl ze služby odejít, není v tomto čase tedy nijak překvapivá. Je třeba sice počkat na zprávu inspekce ministerstva vnitra, ale ta chování uniformovaného muže zřejmě musí označit jako krajně neadekvátní pochybení. Bude-li však policista skutečně muset odejít, neuzavře se tím problém, který jen znovu - a pro vládní činitele v nejméně příhodnou chvíli - vyplaval zase jednou na povrch.

Naposled se bouřlivě o policii hovořilo loni v létě po evidentně zbytečné válce mezi "czech-tekisty" a zasahujícími jednotkami v jižních Čechách. I tehdy se leckomu zdálo, že těžkooděnci zásah brutálně přehnali. K tomu došlo po sérii strategických chyb a oboustrannému násilí šlo předejít. Policejní velitelé ale podle všeho jednali pod tlakem z nejvyšších míst a nakonec nevěděli, co s neochotným davem a tak přišly na řadu vodní děla a obušky. Nový premiér chtěl ráznost a výsledkem byl - podle mnohých - hloupý přehmat. V čerstvé kauze napadené Kateřiny Jacques šlo sice o individuální akci, nikoliv o plnění rozkazu. Ale i když připustíme, že se nestandardně zachoval jeden labilní policista, pak stejně udivuje chladné přihlížení jeho četných nečinných kolegů. Takže nelze mluvit tak docela jen o selhavším jedinci. To by měli ministr vnitra i předseda vlády vidět. A zároveň si uvědomit, jaké deficity v policejním resortu ještě pořád přetrvávají. Zvlášť když chtějí zůstat ve funkcích i po volbách. Pokud se jim to nepodaří, úkol jaksi "dotransformovat" policejní jednotky bude ležet před někým jiným. Pouhou výměnou vládní garnitury těžko zmizí.

Zjednodušeně by se dalo říci, že občané mohou mít dobrý pocit z policie jedině tehdy, když se jí nebojí, když naopak získají dojem, že je tu pro přece ně. Což se za šestnáct let od časů, kdy uniformy VB budily strach a nechuť, podařilo sice změnit, ale ještě stále ne úplně. Kupříkladu motoristé budou vždycky nadávat i na jen rutinní kontroly. Ale smíří se nimi mnohem spíš, když zmizí úplatní dopravní policisté, ochotní roztrhat pokutní blok za částku z ručky do ručky. Když na nově přeskupené značky budou sami policisté upozorňovat a ne číhat za bukem, aby chytili kohosi, kdo stejnou cestou jezdí léta a přes noc umístěného zákazu vjezdu si prostě nevšiml.

Když se dopraváci nesoustředí na auto přesahující o půl metru parkovací zónu a přitom pomíjejí, že kousek dál zahánějí s nohou na plynu neurvalí řidiči chodce zpátky na chodník ze značeného přechodu. Když se semafory v blízkosti škol nebudou instalovat až po té, co zemře nějaké dítě. Policisté jako pozorní strážci pravidel, nikoliv jako zákeřní mstitelé, to je určitě jedna z cest k důvěře.

Prezident právě vrátil parlamentu zákon zamezující noční provoz zastaváren, překupnických centrál pouličních zlodějů mobilních telefonů, kamer a dalších předmětů. Prý se má problém řešit jiným zákonem. Asi má Václav Klaus i poslanci ODS, kteří s normou nesouhlasili, pravdu. Ale nejde jen o otázku legislativní. Loupeživé skupinky nechávají policisté už přece léta bez povšimnutí jak kolem nejkřiklavějších zastaváren v centru hlavního města, tak nedělají nic proti těm, co řádí mezi vyděšenými turisty na nechvalně vyhlášených trasách některých pražských tramvají. A tak dále. Obecný pocit, že policie nedělá co má a politikové jí k tomu často nedávají do rukou instrumenty, je trvalého charakteru. Rychlé zúčtování s jedním neurvalým policistou bude bezpochyby správné. Ale je nejvyšší čas vykasat si rukávy a pustit se do náročnějšího díla. Které má ovšem širší etické souvislosti a česká politika se na nich dlouhodobě negativně podepisuje.