Pojď, poběžíme napřed. Příběh Chany Malky – Hany Fialové ze Strakonic

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Chana Malka (Hana Fialová)

Chaně Malce je čtyřiadevadesát let, ale dokud vám to neřekne, neuvědomíte si to. Žije ve vilce na okraji Haify, a když jsem ji poprvé navštívil a stoupal po schodech, provázely mě kočky - mířily k miskám přede dveřmi.

Napadlo mě v tu chvíli poněkud kýčovitě, že mi otevře shrbená paní, která tráví osamělé stáří v hovorech se zvířaty. Ukázalo se, že Chana Malka je čilá, rázná, společensky aktivní dáma, která dokonce dosud vyučuje jakýsi speciální tělocvik. Kočky jsou městské, nikomu nepatří. Paní Malka je krmí bez zvláštní náklonosti, ze soucitu: záleží jí na tom, aby neměly hlad.

Chana (Hana) Malka, jíž jsou tentokrát věnovány Příběhy 20. století, žije desítky let v Izraeli - narodila se však v únoru 1923 pod jménem Fialová a vyrůstala ve Strakonicích, s rodiči a mladší sestrou Renou. Otec Karel Fiala pracoval jako úředník ve výrobně fezů, matka Irma byla Židovka (rozená Kafková), učila němčinu. Stejně jako otec Franze Kafky pocházela z Oseka. Když chodila Rena do první třídy, dostala zánět pobřišnice a umřela. Rodiče se po tragédii rozvedli - a Hana s maminkou se nastěhovaly k dědečkovi. Patřil mu ve Strakonicích dům se dvěma obchody a zahradou.

Fialovi, asi 1924

Nemohly jsme mluvit

Počátek německé okupace znamenal pro Hanu vyhazov ze školy a oddělení od kamarádek, většinou nežidovských: „Nejdřív jsme nemohli to, potom ono, za dva měsíce jsme museli někoho vzít do našeho bytu, protože jemu byt vzali a dali ho Němcům. S nejlepšími přítelkyněmi jsme někdy stály jedna vedle druhé a nemohly jsme mluvit, protože jsme měly strach, že nás někdo udá.“ I s českým otcem se Hana vídala jen tajně. Nějakou dobu žila v Praze, zapojila se mezi mladé sionisty, připravovala se na vystěhování do Palestiny, pracovala a učila se na výcvikových statcích. Mezitím byl děd ve Strakonicích okraden o majetek, a když se Hana po čase vracela „domů“, už to bylo jinam.

Její matka Irma našla dočasné útočiště ve Strunkovicích nad Blanicí, kde ji – stejně jako později Hanu - ubytovala křesťanská rodina Kotálových. Pomáhali jim, dělili se o jídlo, trávili společně večery. Za Hanou dojížděli nežidovští přátelé, s nimiž se potkávala jen v lese. Český nežidovský dědeček z otcovy strany chtěl, aby se Hana nechala pokřtít, ale neudělala to kvůli mamince. Česká židovská babička z matčiny strany zemřela na zápal plic, protože ji nesměl navštívit lékař. Český židovský dědeček-vdovec musel pak bydlet v Horažďovicích u jiné židovské rodiny, odkud ho deportovali do ghetta v Terezíně, kde během dvou měsíců zahynul. Na podzim 1942 se do Terezína dostala i Hana s maminkou a přežily tam dva roky.

Rena a Hana (Malka) Fialové, asi 1933

Druhý transport


Nevěřili jsme, že v Osvětimi lidi plynují a spalují, že se něco takového děje. Ale ti, kdo tam byli déle, nám říkali: „Až vyjdete ven, podívejte se na oblohu, uvidíte kouř - to je kouř z lidí, kteří přijeli s vámi.” Člověk je v takové situaci hrozně otupělý, nemyslí, je jako automat.

Když byla Irma Fialová poprvé zařazena do transportu z Terezína na východ, dokázala ji Hana dostat ven. Podruhé, na podzim roku 1944, skončily ve vlaku do Osvětimi obě. Hana podle původního rozpisu neměla být deportována, v transportu se ocitla nešťastnou náhodou. Jela v posledním vagónu, kde potkala pár kamarádek, v přední části vlaku měly rodiče: „Když jsme přijely do Auschwitzu a otevřely se dveře, kamarádky hned říkaly: ´Pojď, poběžíme napřed, snad rodiče najdeme.´ Tak jsme všechny tři běžely napřed.“

Ukázalo se, že Němci z celého vlaku, který přivezl více než patnáct set lidí, vybírají jen mladá děvčata na práci. Selekce probíhala „vpředu“, dívky předběhly ostatní: „A tak jsme doběhly a šly na levou stranu, což znamenalo, že pojedeme pryč, zatímco ostatní šli napravo, zůstávali.”

Krátce před válkou, Hana Fialová - Chana Malka se sestřenicí Anny Kolman, která ve válce zahynula

Co se v Osvětimi přesně dělo s Irmou Fialovou, jestli hned zahynula v plynové komoře, to nevíme - jisté je, že se z vyhlazovacího tábora nevrátila, a že Hana se už s matkou nikdy nesetkala.

Dopis psaný z Čech do Palestiny, posílaný přes Istanbul, Hanuši Kafkovi od Grety Kafkové, 1941


V databázi obětí holocaustu zůstává po Irmě Fialové stručný záznam:
Narozena: 12. 12. 1897
Poslední bydliště před deportací: Strunkovice nad Blanicí
Adresa/místo registrace v Protektorátu: Volyně
Transport Cd, č. 470 (26. 11. 1942, Klatovy -> Terezín)
Transport Eq, č. 206 (12. 10. 1944, Terezín -> Osvětim)
Zahynula
http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/83811/

Z Osvětimi se Hana a jedna z jejích přítelkyň dostaly do koncentračního tábora v Oederanu. Uklízely pokoje esesaček, dřely v místní muniční a zbrojní fabrice. Po šesti měsících tábor opustily v doprovodu dozorkyň, které se cestou postupně vytrácely. Po osmi dnech došly do Terezína, kam postupně přicházeli a přijížděli další a další polomrtví lidé z pochodů smrti. Osvobození se v ghettu nikterak bouřlivě neslavilo, Hana si aspoň na nic takového nevzpomíná: nejdřív o ni pečovala kamarádka, potom si vyhlédla posádku ruského tanku, vojáci ji naložili a odvezli do Prahy. Odtud odjela po pár dnech za otcem do Strakonic. Z matčiny strany nepřežil nikdo, z židovské rodiny Kafkových se stala vzpomínka.

Do Palestiny s britským pasem

V roce 1946 odjela Hana Fialová do Palestiny - stát Izrael tehdy ještě neexistoval, židovské přistěhovalectví bylo omezeno. Hana se proto v Praze formálně vdala za britského vojáka (sňatek jí zprostředkovala židovská organizace), ve stejný den získala pas na jméno Lichtenfeldová a týž den se stihla i rozvést. V Palestině žila nejdřív u strýce v Haifě, krátce poté v kibucu Kfar Ruppin, a když se ukázalo, že kibucnický život pro ní není to pravé, našla si práci u Iraq Petroleum Company.

30. léta - Fialovi, prarodiče Chany z otcovy strany

V té době potkala v autobuse Meira Malku, původem marockého Žida, za něhož se roku 1948 provdala - o rok později se jí narodila dcera Hagar a za další rok syn Ron. V Izraeli zažila všechny války, ale říká, že už se tolik nebála: zatímco v Evropě neměla naději, v židovském státě dokázala věřit v budoucnost. S manželem a dětmi o svém životě za nacismu dlouho nemluvila, nechtěla, aby věděli, čím musela projít. „Ze začátku se mi to všechno stále vracelo, měla jsem zlé sny. Ale teď už ne. Cokoli o holokaustu řeknete, nikdy to nebude dostatečné. Je nutné o tom svědčit, ale je to velmi těžké.“

Chana Malka nakonec překonala sama sebe, začala jezdit na besedy i do německých škol. Pokud vás její vzpomínky zajímají, můžete je slyšet v Příbězích 20. století, na ČRo Plus, v neděli, krátce po 20:00 hodině.

autor: adr
Spustit audio