Pod pokličkou vietnamské kuchyně: Víte, čemu se říkalo „slzný plyn Vietkongu“?

Oloupat a nakrájet nezralý banán, kousky krátce podusit a mezitím si připravit tofu a vařené šneky. Potom nasypat do papiňáku, kde je vývar z kostí, a polévka, kterou šéfkuchařka paní Lynn popisuje jako tradiční vietnamské denní jídlo, je skoro hotová.

Ha Minh spolu se ženou otevřel v Praze před čtyřmi lety restauraci. Už tehdy se chtěl lišit od krajanů. „Z každé oblasti Vietnamu vybíráme opravdu známé a vyhlášené jídlo a zařadíme ho do menu,“ říká a dodává, že Češi mají rádi jednoduché vietnamské jídlo, ale takové už dnes nabízí kdekdo.

Vietnamské jídlo je velmi výrazné a používá se hodně bylinek, chilli papričky, citronová tráva, a hlavně je velký rozdíl v tom, že se při vaření nezahušťuje omáčka. HA MINH

Za přímou konkurenci označuje restauraci na druhém konci Prahy. I její majitelé, bratři Khanh a Giang, se zaměřují na jídla, která potřebují důkladnější přípravu. Majitelé předpokládají, že k nim přicházejí hlavně zkušenější zákazníci – proto svá jídla do jídelního lístku nefotí. Jejich personál je navíc zvyklý jídla hostům představovat a bere to jako samozřejmou součást služeb.

Podle vietnamisty Jana Iča charakterizuje vietnamskou kuchyni čerstvost potravin, aromatické bylinky i typická vůně rýže a rybí omáčky. „Ta je prostě nezaměnitelná a není náhoda, že ji američtí vojáci nazývali ,slzný plyn Vietkongu.‘“

Samotní Vietnamci mají podle něho velkou míru přizpůsobivosti zákazníkovi: „Vietnamci nemají problém nabízet zákazníkovi, co chce, pokud je ochotný to sníst, koupit si to a je spokojen. To je taky důvod, proč není tolik typicky vietnamských restaurací, protože zákazník přijde, má vlastní představu, co chce, a Vietnamci nepatří k národům, které by vychovávaly ty ostatní.“