Po Pavlovi nám zbyl jen rozbitý kufr. Příběh politického vězně Jiřího Wonky
Před pár týdny uplynulo 30 let od smrti disidenta Pavla Wonky. Zemřel 26. dubna 1988 za dosud nevyjasněných okolností v cele kriminálu v Hradci Králové, utýraný komunistickým aparátem.
Jeho starší bratr Jiří Wonka - před listopadem 1989 rovněž z politických důvodů pronásledovaný - se v posledních desetiletích věnuje péči o bratrův odkaz.
Dělá to dosti důsledně, soudí se s lidmi, kteří Pavla Wonku zpochybňují, poslední proces vyhrál před měsícem: podle zatím nepravomocného verdiktu mu jistý Václav Černík musí zaslat omluvu následujícího znění:
„Omlouvám se za své výroky, že 'Pavel Wonka byl gauner a veliký hajzl a ve věznici Plzeň Bory udával bachařům', které jsem pronesl 26. dubna 2012 v restauraci Sokolovna v Trutnově.“
Když dostal Jiří Wonka v jednom rozhovoru zde otázku, zda je pro něj bratrova obhajoba to nejdůležitější v životě, odpověděl: „Je. S bráchou jsme neměli otce, takže jsme byli k sobě úplně přirostlí. Štve mě to, jak se o něm dnes mluví. Je to moje celoživotní oběť. Jsem kvůli tomu zavalený papíry a všechno dělám sám. A nikdo jiný z našeho rodu už není, kdo by hájil jeho čest, takže jsem k tomu odsouzen já.“
Nadávali nám, že jsme „Sudetčíci“
Jiří Wonka se narodil 8. dubna 1950 ve Vrchlabí, vyrůstal v podkrkonošské vesnici Dolní Branná v česko-německé rodině. Děd František a otec Ludvík byli po válce obviněni ze spolupráce s gestapem. Nikdy nevstoupili do nacistických organizací, nařčení je zbavil soud, u něhož na jejich obhajobu svědčilo několik sousedů – a přesto byl rodině zkonfiskován dům.
Wonkovi prý byli opakovaně okradeni a Jiřího matku Gertrudu (jak se dozvěděl až po její smrti) znásilnili revoluční gardisté. Otec Ludvík Wonka, povoláním sedlář, zemřel roku 1953, kdy byly Jiřímu tři roky a bratru Pavlovi (narozen 23. ledna 1953) teprve devět týdnů.
Gertruda Wonková vychovávala syny sama a Jiří k tomu říká:
„Byla v nás vypěstována zásada, že se můžeme spolehnout jen na nejbližší členy rodiny. Většinu času jsme trávili spolu, museli jsme bojovat jeden za druhého. Nespravedlnost jsme pociťovali od narození. Nadávali nám, že jsme ‚Sudetčíci‘ a podobně.“
Po základní škole se Jiří Wonka vyučil strojním zámečníkem a při práci vystudoval večerní průmyslovku. V letech 1974-1985 byl členem KSČ. Pavel Wonka se stal automechanikem, po maturitě se třikrát neúspěšně hlásil na právnickou fakultu, ke studiu však nebyl připuštěn. Začal proto studovat sám a později lidem poskytoval laickou právní pomoc, mluvívá se o něm jako o advokátovi chudých.
O mládí Pavla Wonky se toho moc neví (dosud nevznikla žádná odborná souhrnná práce o jeho životě). Podle několika článků a dostupné dokumentace dělal i věci, které působí přinejmenším sporně a které lze bez dalších informací jen obtížně vysvětlit. Jisté však je, že měl potíže s úřady i v zaměstnání - mimo jiné kritizoval hospodaření a krádeže v podniku, kde pracoval. Byl zatýkán policií, držen ve vazbě, přicházel o práci.
Po listopadu 1989 se objevil list papíru (nikoli v archivu, ale v držení důstojníka StB), na němž je psáno, že se Pavel Wonka roku 1983 zavazuje ke spolupráci s orgány čs. kontrarozvědky. Nenašel se však doklad, že by Pavel Wonka v 80. letech se Státní bezpečností skutečně spolupracoval – navíc byl hned v následujícím roce uvězněn.
První kriminál a hladovka
Jiří Wonka bratra finančně i psychicky podporoval, a když byl roku 1984 Pavel ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajné „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ na čtrnáct měsíců do vězení, držel Jiří spolu s ním a matkou Gertrudou hladovku.
Zahájili ji 28. května 1984 ve vstupní hale Kanceláře prezidenta republiky, kde je zatkli policisté, odvezli na den do vazby a potom propustili s výhrůžkami. Hladovku drželi Wonkovi ještě dva dny - a pochopili, že komunistickým úřadům je to zcela lhostejné.
Pavel Wonka si „odkroutil“ celý nespravedlivý trest ve věznici Plzeň-Bory. Zatímco byl za mřížemi, jezdil Jiří Wonka každý víkend za matkou a hledal pro bratra podporu. Předával jeho dopisy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kontaktoval velvyslanectví Spolkové republiky Německo, zaslal bratrovu stížnost prezidentovi Gustávu Husákovi. Zhruba v té době podal Jiří také opakovanou žádost, aby se směl vystěhovat do demokratického západního Německa, ale vždy byl odmítnut.
Kandidatura – a „socialistický závazek“
Nedlouho po propuštění v roce 1986 se Pavel Wonka rozhodl, že bude v souladu s ústavou jako nezávislý kandidovat do Federálního shromáždění ČSSR. Napsal „Provolání nezávislého kandidáta“ a „Volební program“ a spolu s Jiřím, který se také rozhodl pro kandidaturu (do sněmovny lidu), začali materiály rozšiřovat.
V dubnu 1986 je policie zatkla a v květnu 1987 byl Pavel Wonka odsouzen za hanobení ČSSR, hanlivé výrazy o KSČ a urážky čelných představitelů ČSSR a SSSR k 21 měsícům odnětí svobody. I Jiří Wonka dostal roční trest, a to za údajné pobuřování, jehož se měl dopustit tím, že sepsal zesměšňující socialistický závazek. Mimo jiné v něm stálo:
„Zjišťuji, že celá společnost je rozvrácena a zachvácena právním nihilismem, kdy je zcela iluzorní žádat po našich státních a stranických orgánech a funkcionářích nějaké rozhodnutí nebo opatření. Stejně tak pokládám za iluzorní, že tito funkcionáři budou dodržovat právní řád. Proto jsem se rozhodl přispět k odstranění stavu právního nihilismu, jehož důsledky rozkládají celou společnost, a to jako poslanec SN – FS ČSSR. Dále budu usilovat o to, aby se v KSČ našlo zdravé jádro, které by bylo schopno se vypořádat se všemi negativními jevy, že jsou nevinní zavíráni do vězení a občané perzekvováni, když vysloví svůj názor. Kde jsou však komunisté? Nenajde se skoro žádný, který by měl odvahu vystoupit...“
Jiří Wonka vypráví, že byl během věznění pálen cigaretami, bit a napaden dozorcem, který mu obuškem poranil krční páteř. Po propuštění navštívil nemocnici v Novém Městě nad Metují a byl ambulantně léčen, neboť prý primář zakázal jeho hospitalizaci (roku 1991 mu byl přiznán invalidní důchod).
Následovala výpověď ze zaměstnání, kterou vedení podniku OPS Náchod odůvodnilo tím, že Jiří Wonka není schopen vést podřízené „v duchu socialistických zásad.“ Navrhli mu, aby se přeškolil na natěrače nebo lakýrníka, což Jiří odmítl a výpověď napadl – říká, že podnik ji po sedmi měsících stáhl, vzápětí však dostal novou, v níž stálo, že jeho dosavadní místo se ruší.
Živil se jako pomocný dělník, ale protože v témže roce (1988) podepsal Chartu 77, byl znovu vyhozen a následně několikrát stíhán za protestní dopisy adresované komunistickým úřadům a soudům.
Smrt Pavla Wonky
Pavel Wonka mezitím trávil další nespravedlivý trest v Minkovicích u Liberce. Po příjezdu byl surově zbit, a protože mu bylo odepřeno lékařské ošetření, odmítl pracovat, což vedlo k dalším kázeňským trestům a násilnostem. Jiří Wonka vzpomíná, že bratra spolu s matkou v Minkovicích navštívil, ale jakmile jim Pavel začal líčit svou situaci, byla návštěva ukončena:
„Skoro nikdy nebrečel, ale tenkrát měl slzy v očích. Byl zřízený, celý se klepal.“
Jiří a Gertruda Wonkovi a další disidenti hledali pro Pavla podporu, kde se dalo, on sám držel hladovku, odmítal pracovat, zhubl o 20 kilogramů. Převezli ho do věznice Plzeň-Bory a poté do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Dne 26. února 1988 (po vykonání celého trestu) se dostal na svobodu, ale ani poté se jeho zdravotní stav příliš nezlepšil.
Protože byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu, odmítl uznat rozsudek a také se podrobit tzv. ochrannému dohledu. Požádal o vystěhování do SRN, avšak na počátku dubna byl znovu zatčen a navzdory špatnému zdravotnímu stavu (na základě rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcely Horváthové) vzat do vazby.
O Pavlově opětovném zatčení (a o tom, že je v kritickém zdravotním stavu) se Jiří a Gertruda Wonkovi dozvěděli teprve 22. dubna. O pár dní později - 26. dubna 1988 – zemřel Pavel Wonka v cele č. 138 vazební věznice v Hradci Králové na plicní a srdeční embolii.
Není jasné, za jakých okolností smrt nastala. Podrobnosti byly zpracovány zde. Jisté však je, že o tři dny dřív diktoval dopis pro svého právního zástupce, v němž stojí:
„Nechávám si dopis psát. Několik dnů jsem o sobě nevěděl. Jsem zcela bez vlády, jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nevím, jak dlouho vydržím, díky obkladům spoluvězňů a neustálým výplachům úst vodou se držím při sobě. Mám zmrzačené ruce, najdou se totiž tací, kteří mě dokázali bít pendrekem do zmrzlých prstů, i při přenášení k lékaři.“
O smrti Pavla Wonky se rodina dozvěděla s dvoudenním zpožděním. „Zavolal mi Václav Benda, že dostal za úkol od Petra Uhla, aby mi to sdělil,“ vzpomíná Jiří Wonka:
„Moje matka se k té zprávě dostala na poště ve Vrchlabí, kde zaslechla rozhovor zdejších úředníků: ‚Pane Čáp, tady máte telegram, odneste jej, Pavel Wonka zemřel ve věznici.‘ - ‚No, aspoň to má odbyto, vždyť on byl pořád zavřenej,‘ odvětil ten druhý. Takhle se moje matka dozvěděla o smrti svého syna. Jediné, co nám po bráchovi zbylo, je rozbitý, zničený kufr přelepený páskami.“
Pohřbu Pavla Wonky se zúčastnilo téměř dva tisíce lidí včetně zástupců několika zahraničních ambasád. Proslov měli Vlasta Chramostová a Hana Jüptnerová, Stanislav Devátý četl řeč Václava Havla. Wonkova smrt zasáhla snad každého, kdo se o ní dozvěděl: ukázala povahu komunistického režimu, neboť Pavel Wonka zemřel výhradně v důsledku nespravedlivého věznění.
Jak už řečeno, Jiří Wonka zasvětil svůj život očištění bratrova jména. Po roce 1989 se mu podařilo dosáhnout zrušení všech rozsudků, avšak nikdo z lidí, kteří jeho bratra odsoudili a týrali, nebyl potrestán.
V roce 2013 dostal Pavel Wonka od prezidenta Miloše Zemana in memoriam medaili Za zásluhy – týž prezident o dva roky později paradoxně vyznamenal i Ludvíka Karla, majitele sklárny Preciosa. Tedy podniku, který používal k otrocké práci vězně z Minkovic, z kriminálu, kde byl týrán i Wonka a kde Karl už před listopadem působil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
