Plán B funguje

Mezi ně patří nevyváženost všech tří hlavních mocí, zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto tři moci by se měly nejen vzájemně vyvažovat, ale také kontrolovat tak, aby se zamezilo pokusům jedné moci zasahovat do jiné moci nebo ji dokonce potlačovat. Například výkonná moc by neměla zasahovat a ovlivňovat moc soudní atd. Když Zakarija svou knihu Budoucnost svobody psal, viděl neliberální demokracie hlavně v Latinské Americe, východní Asii, postsovětském prostoru atd., ale ve střední Evropě se zmínil pouze o Slovensku v době vlády Vladimíra Mečiara. Dnes by musel přidat další země, především Česko a Maďarsko.

Mohl by přitom použít novějšího termínu zablokované demokracie, který označuje situaci, kdy demokracie přestává fungovat, protože se jednotlivé moci do sebe zakously, falešným způsobem propletly a nikdo nechce nikam ustoupit. A přitom nechtějí ani plně respektovat ústavu, která jim cestu z krize ukazuje, a snaží se jí všelijak obejít. Zablokovaná demokracie znamená v podstatě krizi vládnutí, vyvolanou neschopností politických elit účinně řešit dnešní problémy, což vede ke snaze co nejdéle se udržet u moci, přečkat nejrůznější skandály a pak si opět užívat. Jenže situace se změnila, to, co bylo dříve jednotlivými skandály, které většinou postupně odezněly a jejich aktéři se po nějaké době zase objevili, je dnes problémem celého systému. Karel Schwarzenberg mě kdysi popsal kariéristu jako vajgl v záchodové míse, ať se splachuje sebevíc, stále znovu se objevuje na hladině. V návaznosti na tento příměr lze ovšem v současnosti konstatovat mnohem komplikovanější případy. Takový vajgl může totiž zablokovat provoz celé toalety. Konkrétní příklady nechť si posluchač dosadí sám.

Do politologických úvah dnešní česká politická krize přispěla hned několika novinkami. Uvedu příklady. Kvůli udržení se vlády u moci došlo k vážnému zásahu výkonné moci do soudní moci, což ohrozilo její důvěryhodnost. V celé kauze tzv. justiční mafie navíc aktivně figuroval i bývalý ministr spravedlnosti, předtím ministr pro místní rozvoj, jenž byl podle některých kdykoli připraven podílet se na ohýbání zákona, pokud z toho plynul nějaký prospěch. Počítám, že se o tom jednou budou učit děti v celé Unii. Paní učitelky jim budou říkat: takový byl divoký liberalismus ve východní Evropě ještě na začátku 21.století, ale naštěstí je už dávnou minulostí. Tento příklad nárůstu výkonné moci je pro většinu pozorovatelů neklamným znakem neblahého vývoje české demokracie, bohužel za situace, kdy je stát součástí Evropské unie, společenství, které je založeno nejen na společném trhu, ale hlavně na společném sdíleném právu. Druhý příklad je zcela aktuální. Obě dvě hlavní politické strany, zaklesnuté do sebe a vzájemně se požírající, si ani neuvědomily, že uprostřed českého předsednictví se namísto české vlády chce ujmout řízení v Evropské unii prezident, jenž by ji rád vrátil o téměř dvě desetiletí zpátky. A že mu to navíc obě strany umožnily, ačkoli máme v Čechách parlamentní demokracii a k další politické integraci Unie se hlásí většina v Poslanecké sněmovně a patrně i v Senátu. Jejich kolegové na západě Unie, kteří dobře znají českého prezidenta, už dnes přemýšlejí jak po tomto oslazení Unie to zase oni osladí svým krátkozrakým českým kolegům. Již minule jsem ve svém komentáři uvedl, že plán B, o jehož neexistenci tak často mluví ODS, existuje a funguje, jmenování Jana Fischera je jen dalším krokem v jeho realizaci. Takže se obecně dá říci, že po jistých excesech vládní moci se k moci dostává, byť jen na přechodnou dobu, vláda Neznámých, která navíc nebude nikoho moc zajímat, protože bude ve stínu Hradu. Tak tedy vypadá špatně fungující demokracie: ochromená justice, momentálně dvě vlády, až na komunisty rozvrácené všechny parlamentní politické strany atd. A to za situace, v níž by během celosvětové krize, která může změnit celosvětový řád, měly mít všechny země Evropské unie výkonné vlády, třeba koaliční, opírající se o přiměřené většiny v parlamentu a schopné mezi sebou nastolovat konsensus v těch nejzávažnějších problémech. Naprostá většina zemí Unie přitom pociťuje, že potřebuje Lisabonskou smlouvu, která by posílila politickou spolupráci v Unii a umožnila společně konsensuálně reagovat na dění ve světě. Proč je to potřeba?

Na tuto otázku se pokouší mimo jiné odpovědět Fareed Zakarija ve své nové knize Post-americký svět, která vyšla na konci minulého roku. Mluví v ní hlavně o Spojených státech, Číně, Indii a o jejich soupeření o vůdcovství ve světě, přičemž poukazuje na to, že dnešní problémy nejsou v podstatě hospodářské, ale politické. To, co v dnešním světě selhává a dělá chyby, je hlavně politika, která je krátkozraká, těžkopádná, zmítaná bagatelními problémy a hlavně nedostatečně odpovědná. Když slyším české politiky, jak se vymlouvají, že to či ono způsobil trh a že něco nemohou ovlivnit, pak se mě chce říci: politika může změnit všechno co bude považovat za nezbytné v zájmu občanů. Může zasahovat do volného trhu, může ho kontrolovat a regulovat, může státními zásahy pomáhat komu chce. Volný trh není žádná posvátná kráva. Jen jde o to, aby veškerá pomoc a veškeré zásahy byly demokratické, transparentní a většině občanům srozumitelné. A aby nějakým zásadním způsobem nenarušily základní občanské svobody. Jenže: jestliže se někdo, jako české vlády, ještě ani za 20 let po demokratickém převratu nenaučil provádět průhledná a férová výběrová řízení, pak lze těžko očekávat nějakou spravedlnost při státních výpomocích.

Zakarija také poukazuje na to, že v dnešním složitě rozděleném světě nelze ničeho dosáhnout bez kompromisů. Mezi politickými stranami, mezi vládou a opozicí, mezi občany a státem atd. V minulých letech se u nás hodně vyprávělo o tzv. národních zájmech, to znamená o společných zájmech českého státu a českých občanů. Dnes se o těchto zájmech nemluví a všichni jenom vykládají, co chce ODS, co chce ČSSD atd., přičemž to všichni prezentují jako zájmy všech občanů. Ve skutečnosti tomu tak není, protože o tom, co je v dnešní době skutečným společným zájmem se teprve musí vytvořit shoda, konsensus na základě kompromisu mezi přirozeně rozdílnými představami. Moc vyrůstá, píše Zakarija, ze schopnosti určit denní program, definovat témata a mobilizovat koalice. Ne ze snahy něco prosadit silou a manipulací, což může vést ke krátkodobému vítězství, ale zcela určitě to skončí dříve či později porážkou. Což platí jak pro domácí politickou scénu, tak scénu mezinárodní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .