Pius XI., papež mezi totalitami

11. květen 2017
Pius XI.

Když se někdy mluví o tom, jak složitě se katolická církev vyrovnávala s totalitami dvacátého století, padá často jméno papeže Pia XII. Trochu stranou zůstává jeho předchůdce Pius XI.

Nejvýznamnější papež století

Když v únoru 2009 pořádal ve Vatikánu Papežský výbor pro historii mezinárodní kongres, věnovaný právě papeži Piu XI., shodla se valná část účastníků, že jde o jednoho z nejvýznamnějších papežů dvacátého století. Jeho cesta na papežský stolec přitom nebyla jednoduchá.

Konkláve, které rozhodlo o jeho volbě, trvalo čtyři dny. Kardinálové absolvovali celkem čtrnáct volebních kol, vůbec nejvíc ve dvacátém století. Že by se papežem stal milánský arcibiskup Achille Ratti, napadlo málokoho – snad i proto, že v době volby byl kardinálem teprve půl roku.


Léta působení Pia XI. připomíná v dalším pořadu z cyklu Portréty publicista Pavel Hlavatý.

Měl za sebou krátkou kariéru diplomata (zastupoval Vatikán ve funkci nuncia v Polsku v letech 1919 až 1921) a předtím práci v knihovnách a post profesora teologie na semináři v Padově. Šlo o mimořádně vzdělaného člověka, na Gregoriánské univerzitě získal postupně doktoráty z filozofie, kanonického práva a teologie.

Varoval před totalitními režimy

Coby papež si pak v letech 1922 až 1939, tedy prakticky po celé meziválečné období, počínal velmi aktivně. Za sedmnáct let svého pontifikátu vydal celkem 26 encyklik, z nichž mnohé patří dodnes k citovaným a respektovaným církevním dokumentům. Týká se to například sociální encykliky Quadragesimo Anno, ve které se hovoří o práci jako nástroji lidské důstojnosti a o zisku, který není sám o sobě negativní, pokud slouží blahobytu celého lidstva a nikoliv jen obohacení několika lidí.

Daleko známější jsou ale jeho encykliky, zaměřené proti dvěma formujícím se totalitám: Mit brennender Sorge a Divini redemptoris, obě z roku 1937. V té první papež odsoudil nacismus jako světový názor a jeho proticírkevní tažení, v té druhé kritizoval pronásledování katolíků v letech španělské občanské války a upozornil na omyly komunistické ideologie, především na hlásání třídní nenávisti.

Papež Pius XI.

Velmi často se také cituje výrok papeže Pia XI. o antisemitismu: „Pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.“

Papež, který neuznal „Mnichov“

Pius XI. toho ale stihl víc, než se jen vyjadřovat k aktuálním politickým událostem. Podpisem Lateránských dohod došlo za jeho pontifikátu k tomu, že Itálie uznala svrchovanost vatikánského státu. V únoru 1931 byl z jeho popudu založen vatikánský rozhlas (Pius XI. byl prvním, kdo v jeho vysílání promluvil).

Podpořil také vznik české bohoslovecké koleje v Římě, slavného Nepomucena, a přispěl na stavbu. V souvislosti s našimi dějinami by nemělo být opomenuto, že v září 1938 to byl v Evropě pouze Vatikán, který slovy papeže Pia XI. odsoudil průběh mnichovské konference a nepřítomnost československých zástupců na jejím jednání; v průběhu konference také ve zvláštním poselství vyzval prostřednictvím vatikánského rozhlasu k zachování míru.

„Byl to papež Pius XI., který neuznal mnichovskou dohodu. Ať mi najde někdo další evropský stát, který ji také neuznal,“ řekl před časem kardinál Dominik Duka.

Encyklika proti antisemitismu

Pius XI.

Závěr pontifikátu Pia XI. byl poznamenán těžkou nemocí, která výrazně ovlivnila jeho boj s nastupujícími totalitami. Na Vánoce roku 1937 na vánočním setkání s kardinály odsoudil „vzmáhající se německé novopohanství“, v březnu 1938 protestoval proti anšlusu Rakouska a na jaře 1938 inicioval vznik Syllabu proti rasismu.

Ten byl rozeslán na katolické vysoké školy s tím, že učení o rasismu a totalitním státě je neslučitelné s křesťanskou věroukou. V krátké době po sobě byl postižen dvěma infarkty a ten třetí už nepřežil – zemřel v únoru 1939 ve věku 81 let, dva dny před dovršením sedmnáctého roku svého pontifikátu.

A zemřel v době, kdy připravoval encykliku, ve které se chystal výrazně odsoudit antisemitismus. Ze zachovaných poznámek vyplývá, že rasismus měl být odsouzen jako „zrada na křesťanských a humanistických tradicích“ a „útok proti zásadám lidskosti a lidské společnosti“.

Spustit audio
autor: David Hertl