Petruška Šustrová: Chovný a tažný

Zarazilo mě to: co znamená tažný? Pan Vlášek se zasmál. „To se tak dělilo,“ vysvětlil mi. „Zaměstnanci se dělili na chovný a tažný. Chovní byli straníci a všelijaký protekční děti, jenomže taky musel někdo udělat tu práci.“

Rozesmálo mě to a s chutí jsem to vyprávěla dál, ale postupem času mi je do smíchu míň a míň. V dobách komunismu jsem si myslela, že na naší straně železné opony vládne deformace, díky které ve vedení podniků a institucí stoupají nahoru buď lidé neschopní a povolní, anebo všelijací intrikáni schopní skoro všeho. V demokratickém světě, o kterém jsem toho moc nevěděla, to bylo jaksi naopak, nahoru se dostávali ti schopní. Samozřejmě ne vždycky, chybička se vloudí ledaskam. A taky jsem si myslela, že kdyby komunismus padl, poměry se obrátí a řídit budou ti, kteří to umějí.

Když jsem se o tom – tehdy jsem ještě nevěděla, že se tomu říká „chovný a tažný“ – bavila s kamarády, tvrdili, že je to jednoduché. Firma nebo instituce v demokratickém kapitalismu musí být výkonná, jinak neobstojí v konkurenci a zanikne. Jistě, sem tam se na teplé místečko posadí nějaký ten politický kamarádíček, ale princip se z toho stát nemůže, to by systém úplně zdegeneroval.

Taky jsem si myslela, že svoje chovné má komunistická strana, kterou postupně opustil idealismus – tedy ty komunisty, kteří původně nějaký měli – a v jejímž vedení také šli nahoru ti chovní, aspoň v Československu. Před pár týdny jsem se ale dívala na platy zaměstnanců jedné státní instituce, a protože je to instituce, jejíž činnost i zaměstnance docela dobře znám, uhodilo mě to do očí. Kdyby se totiž zaměstnanci té instituce seřadili za sebou podle výšky platů, dala by se docela dobře mezi chovnými a tažnými vést tlustá čára.

Je bohužel dost běžné, že se neschopný ředitel obklopuje podřízenými, kteří jsou ještě neschopnější než on, protože má strach, aby ho nechtěli nahradit. Jak se to promítá do chodu podniku, je jasné: má bídné výsledky. Nějaké tažné ale potřebuje i neschopný ředitel, někdo přece musí vytvářet dojem, že tomu tak není, že výsledky jsou vynikající. V pekárně by to nešlo: buď rohlíky upeče a včas doručí do pekařství, nebo ne. Buď jsou rohlíky dobré a prodají se, nebo ne. Podle toho pekárna buď prosperuje nebo živoří a zanikne.Ve státní správě se to tak snadno nepozná, a když ano, není po ruce jiná instituce, která by tu neschopnou a špatně řízenou nahradila, a je to na voličích a na politicích.

Bída je, že na chovné a tažné se dělí i politici.

Autorka je novinářka