Petr Vizina: Kdo u vás nosí dárky

Nevěřit na Ježíška znamená vyrůst z víry v kouzelného chlapce, nebo snad mimořádně výkonného skřítka, který obstará dárky pro všechny děti z ulice. Nakonec člověk tu báchorku prohlédne; zjistí, že mu dárky nosí rodiče.

Každý spisovatel vám řekne, že vedle detektivek jsou pohádky pro děti vůbec nejtěžší literární žánr. Nesmějí v nich totiž být žádné logické rozpory. Přesněji řečeno, logické rozpory ve vyprávění nelze v pohádce, stejně jako v detektivce, řešit svévolně kouzlem, čáry máry fuk.

Jak vysvětlit dětem spojitost mezi děťátkem v jesličkách a Ukřižovaným, visícím v každém kostele? Nejde mi o hodinu biblické dějepravy, rozumím rozdílu mezi Vánoci a Velikonocemi. Řekněte mi jednoduše: kdo u vás nosí dárky? Jestli je to Ježíšek, to zázračné dítě, je tedy synem Ukřižovaného, který dospěl, trpěl za Piláta Pontského a podle svědectví našli jeho hrob prázdný? Je ten malý v jesličkách synem toho velkého na kříži? To jsou dětsky prosté, logické otázky.

Je pěkné, že jsme si namísto Ježíška nenechali vnutit Dědu Mráze; komunistický prezident Zápotocký řešil v roce 1952 ten shora naznačený rébus tvrzením, že Ježíšek vyrostl a stal se z něj Děda Mráz. Tady nešlo o selhání dospělé fantazie, ale logiky; Každé dítě chápe, že z hebrejského novorozence nikdy nevyroste hřmotný, růžolící muž s plnovousem, který jezdí na saních tažených soby. Takhle žádný člověk nestárne. A co teprve Bohočlověk! Uspokojivé též je, že se u nás nechytl Santa Klaus. Snad proto, že nemá každé Vánoce podporu sovětské pohádky Mrazík, berlu Mrazilku ani sympatickou Nastěnku na své straně.

Víme tedy, co nechceme. Ale co řekneme dětem? Mám dva týdny, abych přišel s přijatelnou variantou příběhu, který s sobě zahrnuje Betlém, Marii, Josefa a Ježíška a taky psaníčka za oknem a dárky pod stromem. Abych přišel s příběhem, z něhož děti jen tak nevyrostou. Tuším totiž, že tam je počátek českého skepticismu; jednou nutně prohlédneme tu báchorku o dítěti nadělujícím dárky. A omylem tím přestaneme věřit v Ježíška.