Petr Vizina: Chvála zdvořilosti

9. duben 2015
Glosa

Oholil jsem si vousy. Máš menší hlavu, říká můj malý syn. Taky se už nemohu smát pod vousy. Směju se, šklebím či mračím znovu jaksi nezahaleně a nepokrytě.

S tím ovšem bývá trochu potíž. V Česku se žádné usmívání po ránu, žádné „jak se dnes máte“, právě nenosí. Jsme realisté a dobře víme, co se za takovým ranním úsměvem, přeslazeností jakousi, ve skutečnosti skrývá. Zaměstnanci tuzemských poboček zahraničních firem by mohli vyprávět a taky často vyprávějí. Naším favoritem je zdánlivý bručoun a nelida, ovšem ve skutečnosti člověk se zlatým srdcem. Vystačíme si s utroušeným ranním pozdravem „Dobrej!“ Jsme choulostiví na hranou vřelost.

Nejsem v tom ohledu jiný. Za mého dětství zdravil jeden spisovatel z rádia po ránu své posluchače „Dobré a ještě lepší jitro“. Už tehdy mi to přišlo trochu moc. Jsme choulostiví na předstírání. Neříká snad samotné Písmo svaté, že máme poklad v nádobách hliněných, tedy že povrch nutně nemusí být tak honosný, jako samotný obsah?

Ale čas od času, jednoho pěkného rána, jako je to dnešní, je příležitost se tohoto druhu pokrytectví zastat. Jsem pro jeho rozumnou míru a řeknu proč. Jednoduše se s ní žije lépe, lidé spolu snadněji vychází. V některých dobách se zdá, že opak onoho společenského předstírání, tedy brutální upřímnost, dostává posvěcení z nejvyšších míst.

Zdravá míra konvence, říkejme jí laskavost, přitom dokáže otupit leckteré ostří. Tak třeba ty dvě cestovatelky, co se ze zajetí vrátily po dvou letech domů. Co kdyby odpověď na otázku po přijetí na Hradě zněla: Poslechneme si jejich vyprávění, jsme rádi, že jsou zpátky doma. Tečka. Nebo ten velvyslanec, co měl mít na Hradě utrum, a teď to zas vypadá, že má dveře zavřené na jedinou schůzku; jak by se asi celá slovní přestřelka odvíjela za použití zdravé míry přemáhání, kterou jsme pracovně nazvali laskavostí, jinak řečeno zdvořilostí?

Hlasuji pro rozumnou míru společenské přetvářky, pokud bude výsledkem cosi na způsob zvýšené ohleduplnosti ve společnosti. I za cenu, že bude občas nutné zatnout zuby. Je to podle mě hodno námahy. Potkáme se cestou do práce a vy mi popřejete s úsměvem hezký den, ať už si o mně myslíte cokoli. A já, protože se nemohu smát pod vousy, slibuji, že oplatím stejnou mincí.

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.