Petr Lachnit

Poslance Lachnita sice chrání imunita, ale jednání poslanců o jeho vydání k trestnímu stíhání může očekávat zrovna v době, kdy se politici předhánějí v prohlášeních, že by se do práce justice a policie neměla míchat politika. Naději, že se díky poslanecké imunitě vyhne soudu, má Petr Lachnit nejspíše pramalou, a pokud se k němu dostane, sotva může spoléhat na nějaké nadstandardní ohledy. Jeho případ se totiž paradoxně sociální demokracii vlastně hodí. Může na něm totiž demonstrovat, že u nás platí zásada "Padni, komu padni" a příslušnost hříšníka k vládní straně že nezávislou policii a justici nemusí zajímat, podobně jako ji nezajímá, když je podezřelým někdo z opoziční party.

Problém je v tom, že ve zjitřené atmosféře vzájemného podezírání lze očekávat námitku, že zmíněný důkaz apolitičnosti je v politickém zájmu vlády. Stanislav Gross už aby si připravil obranu proti nařčení, že ovlivnil státní zastupitelství, aby past na Lachnita sklapla zrovna před volbami. Zaměňovat proces s politikem s politickým procesem u nás není nic neobvyklého. U politiků se spíše mediálně řeší, kdo je stíhán, než co provedl. Na rozdíl od obyčejných podezřelých mohou dát podezřelí politici vždy k lepšímu, že se stali obětí spiknutí, které z politických důvodů zosnovala konkurence. Nemají přitom problém tvrdit to velice přesvědčivě, protože tomu zpravidla věří. Chybějící miliony asi Petr Lachnit neřeší. Spíše si láme hlavu, kdo na něj poslal auditora. Sotva uvěří, že nikdo.