Petr Honzejk: Zvláštní nápady českých politiků

Implicitně je tím řečeno, že by se vlastně dalo pochybovat o tom, jestli ten, kdo neplatí v Česku daně, by měl mít vůbec právo volit. Je to pozoruhodná úvaha z několika důvodů. Historického, faktického i perspektivního.

Čtěte také

Lída Rakušanová: Kdo se bojí voličů

To, k čemu se Okamurovo myšlení, pokud to lze tak nazvat, vrací, je takzvaný daňový volební cenzus. Ten se uplatňoval ve starém Rakousku do roku 1907 a rozděloval voliče do takzvaných kurií podle toho, kolik platili na daních. Kdo neplatil, nemohl volit.

Mimochodem i poté, co byl daňový cenzus zrušen, nesměli k prvním všeobecným volbám kromě žen, třeba vojáci z povolání, nesvéprávní, osoby v takzvané chudinské péči, vězni či lidé trestaní více než dvakrát za opilství, což by se v některých případech Okamurovi, který preferuje takzvané slušné Čechy, asi také líbilo.

Čtěte také

Petr Fischer: Opoziční korespondenční demagogie

To ale jen tak na okraj. Podstatné je, že jakkoli uvažovat o volebním právu v souvislosti s daněmi je něco, co patří někam na přelom předminulého a minulého století.       

Pozoruhodná je úvaha i fakticky. Pokud uvažujeme o propojení volebního práva a placení daní v Česku, je dobré si uvědomit, že se brzy dostaneme do potíží. Co třeba studenti či důchodci, kteří přímé daně neplatí? Co třeba nízkopříjmoví lidé na sociálních dávkách (ony osoby v chudinské péči, jak to nazýval slovník starého Rakouska), kteří přímé daně fakticky taky neplatí?

Dalo by se samozřejmě říci, že tito lidé platí daně nepřímé, při nákupech DPH, spotřební daň a podobně. Jenže ty platí v Česku i cizinci při služebních pobytech či na dovolené a také jim kvůli tomu nikdo nechce udělovat volební právo. 

Čtěte také

Petr Hartman: Korespondenční volba jako ohrožení demokracie, nebo stranických zájmů?

Lze namítnout, že to Okamura nemyslel tak, že by ti, kdo v Česku neplatí daně, měli o volební právo přijít, a že mu šlo jen o to, aby ti, kdo žijí v zahraničí nebyli korespondenční volbou „zvýhodňováni”, protože ti, kdo žijí v Česku, korespondenčně volit nemohou. Jenže tato námitka neplatí.

Ve skutečnosti jsou totiž Češi žijící v zahraničí dnes při výkonu volebního práva znevýhodněni. Často musí stovky kilometrů na ambasády, zatímco Čech žijící v Česku má místnost za každým rohem a trvá mu to pět minut. Korespondenční volba tedy není žádným zvýhodněním, ale spíše narovnáním podmínek. 

Usnadnění práva volit

Pokud jde o perspektivní rovinu všech snah současné opozice o znemožnění korespondenční volby, do které zapadají i Okamurovy úvahy o vztahu placení daní s volebním právem, je dobré si uvědomit, že v posledním století vše směřovalo k rozšiřování a usnadňování výkonu volebního práva.

Čtěte také

Petr Honzejk: Komická snaha populistů zabránit korespondenční volbě

V prvních „všeobecných” volbách ve starém Rakousku v roce 1907 například mohli lidé volit až od 24 let. Dnes mohou volit osmnáctiletí. V roce 1907 nemohly volit ženy a nikomu to tehdy nepřišlo divné. Aktivní volební právo u nás získaly až v roce 1919 a v mnoha jiných zemích musely počkat ještě déle – v Portugalsku až do roku 1976. A pokud jde o usnadnění práva volit – tam spadá právě korespondenční volba, kterou v různých formách přijala drtivá většina evropských zemí.

To, co má perspektivu, tedy není brzdění vývoje. Perspektivu mají naopak úvahy, jak se posunout skutečně do 21. století. Tedy třeba jestli nezavést volební právo od 16 let a hlavně jestli volby neelektronizovat jako to dělají v Estonsku, které si jinak dáváme za příklad.

Petr Honzejk|foto:Matěj Skalický, Český rozhlas

Toto je cesta. Nikoli hraní si s anachronismy jako je daňový volební cenzus, či dokonce s úplným zrušením možnosti volit v zahraničí a povinností přijet do Česka, jak to navrhuje aktuální Okamurův ideový souputník Andrej Babiš.

Vždyť když dnes už skoro nikdo, patrně ani Okamura a Babiš, nechodí ani do banky, proč by mělo být nutné fyzicky chodit do volební místnosti, no ne?     

Autor je komentátor Hospodářských novin