Petr Hartman: Korespondenční volba jako ohrožení demokracie, nebo stranických zájmů?
Usnadníme občanům přístup k volbám třeba tím, že zavedeme možnost korespondenčního hlasování. Slibovala při nástupu k moci vláda Andreje Babiše. Během čtyř let se jí to nepodařilo. V de facto nečinnosti nebyla výjimečná. Podobné sliby už zazněly v minulosti. Rovněž zůstaly nenaplněny.
Přitom tato možnost měla být určena pouze občanům České republiky, kteří pobývají v zahraničí. Ti pokud chtějí volit, musí dosud putovat na zastupitelské úřady. Někdy podobný výlet čítá stovky kilometrů tam a zpátky. Zkrátka jít odevzdat hlas stojí některé lidi nemalé peníze a hodně času.
Čtěte také
Obětovat ho dokáže pouze nepatrná část z těch, kteří by mohli volit. Počítají se spíše v tisících. Teoreticky by jich mohlo být několik set tisíc. Takovýto počet už může výrazněji ovlivnit volební výsledek, zvlášť v momentu, kdy je velmi těsný. Týkat se to může pouze voleb do Poslanecké sněmovny, voleb prezidentských a do Evropského parlamentu.
Právě způsob korespondenčního hlasování může přispět k větší účasti občanů pobývajících v zahraničí. Zároveň není pravděpodobné, že by této možnosti využili všichni. Dokonce se nedá očekávat, že by takových byla většina.
Hájení stranických zájmů
Čtěte také
Zároveň je zřejmé, že některé strany jsou u těchto lidí méně populární než jiné. Proto nejsou této změně nakloněny. Platí to i pro hnutí ANO. To si najednou uvědomilo, že usnadnit občanům přístup k volbám, jak před několika lety slibovalo, by bylo v rozporu s ústavou.
Korespondenční způsob by podle něj nezaručil volbu tajnou, osobní a svobodnou. Zjednodušeně řečeno, neexistovala by možnost zkontrolovat, zda volil skutečně člověk, který na to měl právo. Do obálky by mohl někdo dát jiný hlasovací lístek, než by dotyčný chtěl. Tento argument je na místě.
Lze proti němu však namítnout, že podobné to může být rovněž v případu, kdy člověk vhazuje příslušnou obálku přímo do urny. Do místnosti může už přijít vybaven hlasovacím lístkem, který mu vnutil někdo jiný. Ostatně na tomto principu funguje tzv. kupování si hlasů, které se v některých místech řeší prakticky při každých volbách.
Čtěte také
Nelze vyloučit ani to, že u některých jedinců zase místo nich dopředu vyberou hlasovací lístek jejich blízcí a doprovodí je až k volební urně. Zároveň to není jev masově rozšířený.
Totéž by mělo platit u případných machinací týkajících se korespondenčního způsobu. Ostatně ten nevadí v desítkách zemí Evropské unie. Týká se to rovněž Slovenska. Občané této země žijící v zahraničí mají možnost korespondenčně hlasovat v parlamentních volbách. I když většina z nich nebyla patrně nakloněna Robertu Ficovi a jeho straně, nic to nezměnilo na jeho vítězství.
Otázkou zůstává, zda tato zkušenost může poopravit pohled českých politiků na korespondenční volbu? I když je jí současná vláda nakloněna a disponuje ve Sněmovně většinou, stále není jisté, zda ji prosadí. Dají se očekávat rozsáhlé opoziční obstrukce. Byť budou zaštítěny ušlechtilými slovy o ochraně ústavy, půjde v nich spíše o hájení stranických zájmů. Vždyť při posledních sněmovních volbách podpořilo hnutí ANO v zahraničí necelých pět procent těch, kteří odevzdali svůj hlas. U SPD to bylo ještě méně.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
