Petr Fischer: Opoziční korespondenční demagogie

Jako by volební manipulace a podvody na úrovni rodin či rodinných klanů nebyly možné už dnes, jako by se ještě nikdy nestalo, že někdo házel do volební urny lístek předem vybraný jinou osobou. Od podvodů při volbách jsou ale volební komise, které dohlížejí na průběh voleb a které, jak se ukázalo při odhalení některých podvodů v minulosti, pracují velmi dobře.

Čtěte také

Marek Hudema: Demokratická recese a mladší generace

Zajímavá je až nová rovina argumentace proti korespondenční volbě, přijatá ze Spojených států, kterou používají v diskusích jak členové ANO, tak poslanci SPD. Nemluví se zcela přímo, ale podprahově se odkazuje na údajné volební podvody v amerických prezidentských volbách, ačkoli nic takového žádný kontrolní orgán či soud neodhalil.

Opozice pracuje s náladou trumpovských drbů a konspirací ve stylu „na každém šprochu pravdy trochu“, jenom aby vyvolala a udržela emoci podezřívavosti vůči korespondenční úpravě hlasování, která fakticky nikoho v ničem neohrožuje.

Útok na ústavní systém

Čtěte také

Petr Hartman: Korespondenční volba jako ohrožení demokracie, nebo stranických zájmů?

Neohrožuje ani samu opozici, která není při hlasování v cizině mírně řečeno oblíbená. ANO ani SPD při hlasování v zahraničí nikdy nic nezískají, to je pravda, ale těch pár tisíc hlasů z jiných zemí rozhodně výsledky neotřese.

V parlamentních volbách v roce 2021 volilo v cizině 70 procent lidí, kteří byli na volebních seznamech, tedy něco přes 13 tisíc lidí, zhruba polovina volila PirStan, ANO mělo něco přes 600 hlasů. V prezidentské volbě v roce 2023 hlasovalo v cizině 80 procent lidí, kteří byli na seznamech, bylo to necelých 23 tisíc hlasů a ty v drtivé většině mířily k Petru Pavlovi, Andrej Babiš získal jen něco přes tisíc hlasů. Nic otřásajícího, nic zlomového.

Přesto opozice věnuje tolik energie na to, aby blokovala zákon, který by občanům České republiky žijícím z jakéhokoliv důvodu v cizině umožnil snadnější naplnění jejich občanského práva volit.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Skoro už návyk na obstrukce

Vrcholem demagogie je pak poslední rovina nově vnucovaných opozičních stereotypů vyprávění, v nichž se politici SPD a ANO snaží vyvolat dojem, že lidé žijící venku snad ani nemají mít volební právo, protože nerozumí tomu, co se doma děje, a nemohou tedy mluvit do toho, jak se má v Česku vládnout. To už je otevřený útok na ústavní systém, který každému českému občanu od určitého věku zaručuje právo volit a být volen.

Jako by někteří byli občany více, protože sedí doma, a jiní méně, protože z pracovních a jiných důvodů žijí v cizině (xenofobie proti Čechům v cizině zřejmě stále žije). Korespondenční hlasování je naopak třeba brát jako pokus, jak odstranit bariéry, které administrativně či geograficky brání ve výkonu základního občanského práva – práva volit.

Petr Fischer|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Opoziční rétorika namířená proti korespondenční volbě je tak daleko nebezpečnější než míra rizika, že do obálek v Americe, na Zélandu nebo ve Španělsku či v Británii bude někdo ve velkém cpát falešné hlasovací lístky neexistujících voličů nebo že volební komise budou hromadně falšovat příslušné součty.

Opozice tentokrát opravdu neřeší technický problém ani nedokonalost zákona, nýbrž zcela nepokrytě a záměrně šíří nedůvěru v demokratický systém a v dobrou vůli těch, kteří ho vytvářejí. Dobrá vůle je přitom to, s čím tvůrci ústavy počítali jako s východiskem každé snahy společně vytvářet a ovlivňovat demokratický systém českého politického společenství. Až dnes víme, že dobrou vůli nelze očekávat předem a že s tím ústava měla a do budoucna bude muset počítat.

Autor je komentátor časopisu Euro