Petr Honzejk: Česko je země šťastných lidí příšerně naštvaných na stát
Vypadá to jako paradox, či dokonce jako nesmysl. Nespokojenost je v české společnosti takřka hmatatelná a současně patříme k nejšťastnějším zemím světa. V aktuálním žebříčku World Happiness Report jsme obsadili 20. příčku, sice daleko za tradičně vedoucími skandinávskými zeměmi, ale třeba i před Německem, Velkou Británií, Spojenými státy či Francií.
Otázky tedy zní: Jak je něco takového možné? Jak můžeme být zároveň nabručení a šťastní? Neudělali někde výzkumníci z Oxfordu a Gallupova ústavu chybu? A také: Nemůžeme o dobrou pozici rychle přijít?
Čtěte také
Jednoduchá odpověď na pochybnosti zní: Výzkumníci chybu neudělali. Když se podíváme na jednotlivé faktory, které se na celkovém hodnocení osobního štěstí podílejí, zjistíme, že Česko si obzvláště dobře vede v kategorii, kterou bychom mohli nazvat sociální kapitál.
V pozitivní odpovědi na otázku „Pokud se dostanete do problémů, můžete se spolehnout na to, že vám pomůže někdo z rodiny, nebo z přátel“ jsme světově na 9. místě. Pro srovnání Německo je sedmatřicáté, Francie jednačtyřicátá.
Naproti tomu když jde o hodnocení, s jakou mírou korupce v politice a byznysu obyvatelé jednotlivých zemí počítají, je výsledek Česka naprosto katastrofální. Jsme na 73. místě, dokonce až za Putinovým Ruskem. Nutno říci, že nejde samozřejmě o objektivní údaj, jde o subjektivní pocit, ale protože štěstí je záležitost nikoli objektivní ale pocitová, má v tomto případě relevanci.
Čtěte také
I v nadávání lze nalézt štěstíčko
V kontrastu těchto dvou faktorů, tedy vysokého hodnocení osobního sociálního kapitálu a příšerného vnímání toho, jak to chodí „nahoře“, lze najít řešení paradoxu, proč jsme zároveň šťastní a naštvaní. Šťastní jsme v osobních životech a naštvaní jsme na politiky, či prostě jak se v Česku říká „na poměry“. Odpovídá to nakonec i různým zjištěním českých sociologů. Třeba agentura STEM nedávno zjistila, že s osobními životy je spokojeno přes 80 procent lidí a s celkovým směřováním společnosti je naopak 80 procent lidí nespokojeno.
Vysvětlení, proč to tak cítíme, může být řada, jedno z nich může být historické. V této části světa smýkané historií, aniž by do toho, co se jí přihodí, mohla nějak zvlášť mluvit, se vždy jevilo jako dobrá životní strategie „zalézt“ do soukromí, hledat štěstí v malých osobních radostech a vzájemnosti nejbližšího okolí.
Čtěte také
Nikdy se tady moc nevěřilo v to, že se dá něco ve společnosti, natož ve velké či dokonce globální politice, změnit. Ovšem vždy se dalo odjet na chatu, tam posekat trávu, se sousedy opéct buřty, dát si pívečko a zanadávat si, tak to tam ti nahoře vedou. To my, kdybychom mohli, bychom to samozřejmě vedli lépe! I v nadávání lze nalézt sebeuspokojení, trochu toho štěstíčka.
Na tomhle principu se od doby reálného socialismu nic moc nezměnilo a toto základní nastavení je také možná příčinou, proč české vlády mívají obecně nízkou důvěru, čehož si teď v extrémní míře „užívají“ Petr Fiala a spol.
V českém rozporu, který se dá nazvat „země šťastných lidí naštvaných na stát“ se ale, jako koneckonců v každém rozporu, může skrývat i past. Naštvání „na poměry“ se v demokracii přirozeně transformuje v politickou volbu. A ta může situaci ještě zhoršit. Když se podíváme, jak si v žebříčku štěstí vedou země, k nimž docela nepokrytě vzhlíží síla, která kapitalizuje českou společenskou nespokojenost, tedy hnutí ANO Andreje Babiše, trochu nám zatrne.
Maďarsko Babišova přítele Viktora Orbána je na 69. místě, v kategorii osobní svoboda je dokonce až na 117. místě. Slovensko Babišem podporovaného Róberta Fica je celkově padesáté, když se propadlo z nedávného 29. místa.
Jaké poučení tedy z žebříčku štěstí a z toho, co uvnitř obsahuje, plyne? Naše nespokojenost s politikou a „poměry“ může snadno vyústit ve zhmotnění rčení „pálilo ho dobré bydlo“. A štěstí, které se přeci jen neodvozuje jen od toho, že jsme zemí sociálního kapitálu a umíme si vzájemně pomáhat, si můžeme pošlapat rychleji než rychle.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
