Petr Holub: Na co zapomněli politici, kteří si půjčili 420 miliard
Při konečné bilanci rozpočtu za minulý rok těžko z mysli odehnat jeden zneklidňující obraz. Je to představa sedláka ve sváteční košili, který v hospodě slaví a platí za všechny sousedy. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby si na oslavu nepůjčil a za půjčku neručil úrodou, která ještě nevyrostla. Takový sedlák je na šikmé ploše, která končí tím, že přijde o statek, který zvelebovaly generace.
Něco podobného prožívá Česká republika, protože si v roce 2021 půjčila dosud rekordní částku 420 miliard. Kdy ji splatí, to se uvidí. Je to nepředstavitelné číslo, srovnatelné jen s deficitem za rok 2020, který byl o 50 miliard menší. Nikdy předtím schodek nedosáhl ani 200 miliard, a to ani v časech velké finanční krize.
Čtěte také
Půjčováním částek v řádu stovek miliard se překročila, jak dnes říkáme, červená linie, za kterou je možné všechno, co jsme si dříve nemohli dovolit. Jako kdyby sedlák s rostoucím podílem alkoholu v krvi rozhazoval po vesnickém parketu stále víc peněz. Jaká by to byla slavnost, kdyby se útrata nepočítala ve stovkách miliard.
Lze ovšem předpokládat, že se proti takovému přirovnání objeví řada námitek. Není přece možné srovnávat rozpočet jednoho sedláka či rodiny s financemi celého státu. Dluhy mohou zničit vesnického balíka, pro stát ale jsou důležitým nástrojem politiky. Existují příklady, které ukazují, že čím víc si stát půjčuje, tím víc toho zvládne.
Dluhy dostihnou každého dlužníka
Například malé Holandsko drželo v druhé polovině 17. století v šachu velkou Anglii, protože promyšleným systémem dluhopisů a půjček umělo financovat libovolně velké válečné loďstvo.
Čtěte také
Nutno říci, že Angličané vtip holandského zadlužování pochopili, přesněji řečeno, přijali holandského místodržícího za svého krále. S pomocí jeho rádců pak vybudovali systém státních půjček, se kterým po dvě století financovali celosvětové impérium.
Půjčovat se vyplatilo, protože ve skutečnosti šlo o investice do hospodářské expanze, s jejíž pomocí se peníze několikrát vrátily. Kdo tedy dnes káže proti půjčkám, přehrazuje Čechům cestu, která vede k velikosti.
Přesto nelze přehlédnout, že také záleží na tom, k čemu člověk vypůjčené peníze využije. Kdyby sedlák namísto opíjení koupil novou mlátičku, určitě by riskoval, ale možná by nakonec zbohatl.
Kdyby dnes Česká republika investovala do důchodové reformy, nových energetických zdrojů a třeba zdravotnického výzkumu, překonala by prosperitou většinu evropských zemí. Jenže se stačí podívat okolo a každý vidí, že z vypůjčených peněz v řádu stovek miliard nic nezůstalo.
Dalo by se říci, že dluhy nakonec dostihnou každého dlužníka. Tomu pak nezbývá než spoléhat na blahovůli věřitele. Jen u států to všechno trvá o něco déle.
Autor je reportér serveru Seznam Zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
