Petr Fischer: Válčení není lifestyle
„Není na tom společenská shoda,“ řekl náčelník generálního štábu České armády, Karel Řehka, když sděloval veřejnosti, že by pro bezpečnost České republiky bylo dobré v dohledné době zavést nějakou formu vojenské přípravy či vojenské služby. Naznačil také, proč tomu tak je: Vzpomínky na komunistickou povinnou vojnu jsou dodnes ve společnosti tak traumatické, že od vojenského výcviku odpuzují i mladší generace. Přitom armáda je dnes už jinde.
Při vzpomínce na americké vojenské filmy, sledující drsný mentálně i fyzicky náročný výcvik moderní armády, se dá snadno zapochybovat o tom, zda náčelník Řehka vystihl armádní situaci zcela přesně.
Není to ani tak, že bychom jako národ pacifistických Švejků nechtěli bránit svou zem. Většina společnosti ale před devatenácti lety uvěřila konceptu profesionální armády, a hlavně principu kolektivní obrany NATO, který už 25 let v Česku naplňujeme.
Čtěte také
Znamená dnešní tlak na příliv mnoha mladých lidí do armády, že jsme to celé čtvrtstoletí dělali špatně, nebo se situace tak radikálně změnila, že musíme rychle předělat základní strategické východisko národní obrany? Tedy zejména představu, že republiku už na vnější hranici Evropské unie budou bránit společně armádní profíci Severoatlantické aliance?
Soustředit na společnou obranu
Nové verbování nedává smysl ani vzhledem k agresivnímu Rusku, které se ve svém postupu na Západ zarazilo na východě Ukrajiny, kde dva roky sbírá území navíc. Počet vojáků sedmi velkých zemí EU a Británie přesahuje dnes výrazně milion a sto tisíc, technická převaha nad Ruskem je obrovská.
Čtěte také
Rusko navíc není schopno dnes bojovat na mnoha frontách najednou. NATO ani dnes nepočítá s konvenčním plošným konfliktem pozemního vojska, v případě boje by se spolehlo na letectvo a další moderní zbraně. Nikdo rovněž nechce jako Rusové posílat na smrt své vojáky a plýtvat materiálem.
Vlna militarizace české společnosti je přirozenou reakcí na dění na Ukrajině. S Ruskem jako okupantem máme také nevyřízené historické účty, stejně jako špatné národní předválečné svědomí, že „jsme se tenkrát nebránili…“. Proto je ve společnosti takové nadšení pro pomoc Ukrajině a vojenský odpor vůči Rusku.
Válečný stroj se rozjel i v české společnosti a bere s sebou veškerou běžnou racionalitu, jak to jenom on umí – s pocitem nepochybné, až osudové nutnosti. Je na čase zastavit se a zhluboka se nadechnout.
Čtěte také
Militarizace podle vzoru nepřítele (chybí už jen zábava v dětských uniformách) nic neřeší, naopak všechny hysterizuje a zbavuje schopnosti myslet i jinak než válečnicky. Nutí lidi být pouhým zrcadlovým odrazem toho, proti komu a čemu bojujeme. Nebýt sebou, být jen součástkou stroje války – to nejhorší, co by se mohlo stát.
Odstup od válečné mašinérie, která zkresluje vidění a omezuje myšlení, neznamená vzdát se předem. Naopak. Jedině to umožňuje racionálně se soustředit na společnou obranu a rozvíjet ji tak, abychom byli připraveni.
K tomu není nutný vojenský výcvik půlky národa, ale posílení profesionalizace a moderního vybavení armády a spojení v rámci NATO. Válku přece nechce nikdo, tvrdí i prezident Pavel, ale položit se bezhlavě do realizace fráze, že kdo chce mír, musí připravovat válku, znamená zvýšit riziko, že hranice plošné války bude překročena rychle a mnohem dříve, než se nadějeme.
NATO až doposud tento politický racionální odstup vůči válečné mentalitě mělo. Měli bychom ho jako společnost napodobit a držet se v nadšení pro válku přece jen alespoň o krok zpět. Pomáhat Ukrajině, co to jde, a prohlubovat společný bezpečnostní systém, o nějž se v obraně opíráme.
Válčení není, nesmí být trendy lifestyle a smysl společenského a osobního života.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
