Petr Fischer: Smrt psychologa a potřeba sdílené intimity

9. září 2024

Zřejmě dobrovolná smrt psychologa a psychoterapeuta Radka Ptáčka spustila něco, čemu se říká veřejné truchlení. Sociální sítě od té doby plní moře díků za empatii a citlivost vůči lidem, kterým Ptáček pomáhal jako terapeut.

Nejdůležitější jsou vztahy a láska, nejhorší v životě je samota, napsal psycholog před smrtí, a z reakcí truchlících by si mohl být dnes jist, že milován byl široce a sám rozhodně nebyl a dlouho ještě nebude.

Čtěte také

Jenže člověk umírá svou rukou jen sám za sebe, neumírá za druhé ani s druhými, a i sama existence je samota specifického druhu, která se těžko sdílí, to věděl profesor Ptáček velmi dobře.

O to víc stojí za pozornost, co tato osamocená existence zanechala v nás, tedy v dalších jiných osamělých existencích, které dohromady přece jen vytvářejí něco jako společnost.

Předně je to rozumění. Přesněji otevřenost k rozumění. Masivní reakce na smrt oblíbeného psychologa svědčí o tom, jak moc něco takového lidé pozdní moderní doby potřebují.

A jak nesamozřejmé to je, přestože tradiční rady vypovídat se v kavárně nebo v hospodě s přáteli samozřejmě pořád nějak fungují, zvětšuje se potřeba sdílené intimity s někým, kdo slyší jinak.

Musíme si pomoct sami

Kdo naslouchá poučeně, odborně, kdo na našich problémech pracuje s námi. Tak jako věříme opraváři, který umí kvalitně opravit protékající odpad, jsme přesvědčeni, že s odborníkem po ruce se zvládneme.

Každý dnes potřebuje svého vnímavého terapeuta. Mantra, z níž si Woody Allen dělá srandu už ve svých filmech z minulého století, je přes ironický výsměch stále platnější. Pacient je nejen každý sám za sebe, ale i celá společnost, a to je na pováženou.

Čtěte také

Zemře-li známý herec, snaží se nekrology už v titulku vystihnout, kdo že to zemřel. A tak umírá Trautenberk, Popelka, primář z Nemocnice na kraji města. Herce zkratkovitě charakterizuje nejslavnější role.

To se dnes děje i Radku Ptáčkovi, mediální cirkus a potřeba lidí truchlit, vypovídat se, jsou neúprosné. Nejčastěji zemřel psycholog, který „radil nebít děti a nekřičet na ně“. Krutá mediální zkrátka, která má vystihnout, jak moc se Radek Ptáček věnoval dětským duším. Jak jim pomáhal najít se a neztratit v životě, překonat dětská traumata, vyrůst.

Mediální zkratka je často hloupá a povrchní, nese v sobě ale i jisté prozření či poznání. Pokud je charakteristika zesnulého psychologa tím, co potřebujeme jako společnost nejvíce zdůraznit, je něco ve společnosti opravdu špatně.

Čtěte také

Vždyť něco takového – nebít děti a nekřičet na ně své frustrace – by mělo být ve vyspělé společnosti pozdní moderní doby samozřejmé.

Smrt Radka Ptáčka tak mimo jiné odhaluje, že takovou společností ještě nejsme, že i zde je na čem pracovat.

Ptáček už v tom pomáhat nebude, už se na jeho erudici nebudeme moci zavěsit jako na spásnou odbornou životní energii, od níž čekáme pomoc, ba záchranu.

Petr Fischer

Smrt oblíbeného klinického psychologa nakonec odhaluje i tuto nezdravou fixaci na odborníky na dobrý život. Nic takového neexistuje, musíme si pomoct sami, maximálně podržet navzájem.

Ale hlavně – nečekat na zázrak. Nakonec vždycky se musíme opřít o sebe, i s tím rizikem, že to ne vždy musí vyjít.

Autor je komentátor časopisu Euro

autor: Petr Fischer
Spustit audio