Petr Fischer: Smrt psychologa a potřeba sdílené intimity
Zřejmě dobrovolná smrt psychologa a psychoterapeuta Radka Ptáčka spustila něco, čemu se říká veřejné truchlení. Sociální sítě od té doby plní moře díků za empatii a citlivost vůči lidem, kterým Ptáček pomáhal jako terapeut.
Nejdůležitější jsou vztahy a láska, nejhorší v životě je samota, napsal psycholog před smrtí, a z reakcí truchlících by si mohl být dnes jist, že milován byl široce a sám rozhodně nebyl a dlouho ještě nebude.
Čtěte také
Jenže člověk umírá svou rukou jen sám za sebe, neumírá za druhé ani s druhými, a i sama existence je samota specifického druhu, která se těžko sdílí, to věděl profesor Ptáček velmi dobře.
O to víc stojí za pozornost, co tato osamocená existence zanechala v nás, tedy v dalších jiných osamělých existencích, které dohromady přece jen vytvářejí něco jako společnost.
Předně je to rozumění. Přesněji otevřenost k rozumění. Masivní reakce na smrt oblíbeného psychologa svědčí o tom, jak moc něco takového lidé pozdní moderní doby potřebují.
A jak nesamozřejmé to je, přestože tradiční rady vypovídat se v kavárně nebo v hospodě s přáteli samozřejmě pořád nějak fungují, zvětšuje se potřeba sdílené intimity s někým, kdo slyší jinak.
Musíme si pomoct sami
Kdo naslouchá poučeně, odborně, kdo na našich problémech pracuje s námi. Tak jako věříme opraváři, který umí kvalitně opravit protékající odpad, jsme přesvědčeni, že s odborníkem po ruce se zvládneme.
Každý dnes potřebuje svého vnímavého terapeuta. Mantra, z níž si Woody Allen dělá srandu už ve svých filmech z minulého století, je přes ironický výsměch stále platnější. Pacient je nejen každý sám za sebe, ale i celá společnost, a to je na pováženou.
Čtěte také
Zemře-li známý herec, snaží se nekrology už v titulku vystihnout, kdo že to zemřel. A tak umírá Trautenberk, Popelka, primář z Nemocnice na kraji města. Herce zkratkovitě charakterizuje nejslavnější role.
To se dnes děje i Radku Ptáčkovi, mediální cirkus a potřeba lidí truchlit, vypovídat se, jsou neúprosné. Nejčastěji zemřel psycholog, který „radil nebít děti a nekřičet na ně“. Krutá mediální zkrátka, která má vystihnout, jak moc se Radek Ptáček věnoval dětským duším. Jak jim pomáhal najít se a neztratit v životě, překonat dětská traumata, vyrůst.
Mediální zkratka je často hloupá a povrchní, nese v sobě ale i jisté prozření či poznání. Pokud je charakteristika zesnulého psychologa tím, co potřebujeme jako společnost nejvíce zdůraznit, je něco ve společnosti opravdu špatně.
Čtěte také
Vždyť něco takového – nebít děti a nekřičet na ně své frustrace – by mělo být ve vyspělé společnosti pozdní moderní doby samozřejmé.
Smrt Radka Ptáčka tak mimo jiné odhaluje, že takovou společností ještě nejsme, že i zde je na čem pracovat.
Ptáček už v tom pomáhat nebude, už se na jeho erudici nebudeme moci zavěsit jako na spásnou odbornou životní energii, od níž čekáme pomoc, ba záchranu.
Smrt oblíbeného klinického psychologa nakonec odhaluje i tuto nezdravou fixaci na odborníky na dobrý život. Nic takového neexistuje, musíme si pomoct sami, maximálně podržet navzájem.
Ale hlavně – nečekat na zázrak. Nakonec vždycky se musíme opřít o sebe, i s tím rizikem, že to ne vždy musí vyjít.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
