Petr Fischer: Přežila se liberální „klauzule věčnosti“?
Možná se na rok 2025 bude jednou vzpomínat jako na rok zlomu: i do Česka během něj naplno dorazila vlna odporu k liberální demokracii, která nejen neplní, co jsme od ní před šestatřiceti lety očekávali – tedy blahobyt, bezpečí a spravedlnost pro všechny – ale stává se dokonce brzdou suverénního uskutečnění českého politického společenství, které je najednou stále častěji chápané v omezeném nacionalistickém, ba etnickém, nikoli občansko-politickém smyslu.
Spojení „neliberální demokracie“ se v Česku sice moc nepoužívá, ale myslí se na ni hodně, a to platí nejen pro vládní strany. Demokracie je v tomto vidění věcí už jen jakýsi algoritmus volby, sloužící k distribuci a kumulaci moci, nikoli specifická kultura řešení problémů a vztahů ve společnosti, jíž byl vlastní právě otevřený liberální přístup.
Čtěte také
Nahradit ho má sebestředný a sebeobranný princip nacionalistický, zabarvený všelijakými kulturními odstíny, jak se zrovna ve světě neliberálů nosí.
Problém je, že česká ústavní tradice s takovým neliberálním přístupem nepočítá. Dokonce ho v článku 9 přímo zapovídá. Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony, píše se v prvním odstavci. Ve druhém se ale říká že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“ a ve třetím „výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“.
V jakém světě budeme žít
Rušení liberální demokracie se tedy ústavně zapovídá, protože liberální prvky Ústavy – například Listina základních práv a svobod – jsou neodstranitelné.
Čtěte také
Devátému článku se také někdy říká „klauzule věčnosti“. Česká Ústava není jediná, která ji v sobě nese, v Česku se o ní ale velmi málo mluví. Zato se vede hodně řečí o tom, jak nabourat liberální základy státu, který by měl garantovat práva a ochranu jen nám pravým Čechům, ať už si pod tím představujeme cokoliv.
Rok 2025, v jehož závěru se k moci dostala hnutí viditelně a stále hlasitě opovrhující ve většině liberálními základy evropské civilizace, včleněnými i do české Ústavy, může být právě proto oním rokem zlomu.
Klauzule věčnosti ve veřejném prostoru už dávno neplatí. Prosazuje se princip drtící většiny, která po volební kumulaci moci bere vše a může měnit, co se jí zlíbí, jako by už po ní nemělo nic jiného přijít.
Mandát je pro jednou dán, nikoli dočasně propůjčen. Nesledujeme tak prosazování národních zájmů ve smyslu uchovávání a rozvíjení ústavní tradice, nýbrž její vymazávání a přehlížení.
O tom, zda bude rok 2025 opravdu rokem zlomu, nakonec nerozhodnou politici ani vláda sestavená ad hoc z lidí spřízněných neliberální volbou. Budou to zase jen občané, kteří musí denně svým jednáním rozhodovat o tom, v jakém světě budeme žít.
Pokud jim budou liberální ústavní hodnoty lhostejné, nezachrání kulturu liberální demokracie ani naplno žitá klauzule věčnosti.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
