Petr Fischer: Demokratická svoboda jako kritická kultura každodennosti
Festivalovým karnevalem se v Česku už řadu let oslavuje 17. listopad. Dnes oficiálně „Den boje za svobodu a demokracii“. Rituálně se tu opakuje představa svobody jako uvolnění ze sevření autoritativní moci, které Česko tehdy ještě se Slovenskem prožilo v listopadu 1989.
Demokracie se pak stává prostorem či rámcem, do něhož svoboda nutně ústí, protože v této ohradě je jí z hlediska politické moci nejlépe.
Čtěte také
Mýtické vyprávění, rámované dnes melancholickým heslem „díky, že můžem“, je zadřené do těla společnosti ale mnohem složitěji, než se z veselé radosti v listopadových ulicích může zdát. Jako bychom v roli vypravěčů mýtu už nebyli schopni říct a pro sebe pojmenovat, co to ta svoboda a demokracie jsou.
Co tím máme na mysli ve společnosti, v níž neustále probíhají nějaké svobodné volby a permanentní pestré veřejné hádky o politickém směřování v tisících oblastí i jednotlivostí. Máme děkovat za to, že právě toto můžeme – vytvářet funkční většiny, které jsou více či méně efektivním převodem moci?
Balzamované idoly
Pojem demokracie se až příliš rychle a snadno vyčerpává v podobě číselného algoritmu či mechanismu, jímž se získává vládnoucí většina.
Čtěte také
A také s pojmem veřejné debaty, která se ve skutečnosti ztrácí spolu s tím, jak mizí či se zužuje veřejný prostor chápaný už jen jako místo vytváření či podpory číselné většiny, nikoli jako místo tvořivé výměny různých pohledů na věci, které teprve v tomto prostoru vystupují jako záležitosti veřejné.
Stavíme se v mýtický den české moderní demokracie na obranu této otevřenosti či svobody směny a výměny hodnotových a jiných soudů, nebo bráníme volební mechanismy a institucionální struktury, které ze zákona vytvářejí provozní budovy demokratického systému?
Svoboda ani demokracie nejsou, neexistují samy o sobě, vystavené v nějaké festivalové vitríně. Nedá se na ně ani sáhnout, spíše se dějí, přiházejí se, žijí se. Odehrávají se v nás i mezi námi, tak se jich dotýkáme v každém veřejném i soukromém činu, protože ten jen málokdy vystupuje ze sdíleného místa sociální komunikace. Obrana demokracie a svobody je potom nejvíce bojem za otevřenost a udržení tohoto společného místa stávání se demokraticky svobodným.
Čtěte také
I hádky a tvrdé boje o podobu společnosti spojují, ale jenom tehdy, existuje-li prostor, v němž chceme být spolu. I heslo „díky, že můžem“ pak rezonuje zcela odlišným, protože lehce sebeironickým způsobem. Není komu děkovat, vždy jen sami sobě.
Po třiceti šesti letech od rozpadu komunistické vlády se už nedá svoboda vymezovat negativně jako boj proti jasně viditelné politické moci, která svobodu omezuje. Ale ani jako naivní idealismus, v němž se všichni lidé stávají sami sebou tak, jak si vnitřně představují, pokud něco takového vůbec někdy dělají.
Krize demokracie, kterou dnes neprožíváme jenom my, je možná způsobena právě obrovskou závislostí na vnějších okolnostech, které jsou vždy zdrojem omezování svobody, ačkoli ty největší bariéry neseme sami v sobě. V našich každodenních volbách a rozhodováních, tam probíhá skutečný boj za demokracii a svobodu, k němuž patří i strachy a obavy, neúspěchy a selhání, které se na festivalech a oslavách nedostávají moc ke slovu.
Rétorický boj o svobodnou demokratickou společnost nestojí skoro nic, na rozdíl od praktického života, kdy tuto rétoriku musíme často velmi obtížně potvrzovat. Ale komu by se do takové neustálé odpovědnosti chtělo. A přece by se právě zde mělo možná hlasitě děkovat, že to stále ještě možné je.
Demokratická svoboda získává smysl jedině jako praktická kultura každodennosti, proto je také tak často vyjadřovaná jako nespokojenost a kritika. I festivalové oslavy zakládajícího společenského mýtu jsou bez těchto stínů jen klaněním se upadajícím, leč dál zoufale balzamovaným idolům.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
