Petr Fischer: Poezie intimity, učit se žít a umírat
Knihou roku se stala básnická sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. V historii nejznámější české literární ceny, Magnesia Litera, je to teprve podruhé, co se knihou roku stala poezie, všímají si všichni, kdo museli z povahy své práce o vyhlašování ceny zpravodajsky psát.
Ať už v roce 2009, kdy cenu získala sbírka Rukopis Bohumily Grögerové, nebo dnes, kdy je oceňován Miloš Doležal, neskrýváme údiv nad tím, že vyhrává básnění, tedy činnost, která jako by k pozdně moderní, tak trochu přezrálé době ani nepatřila.
Čtěte také
Vždyť co poezie společnosti přináší, čím je užitečná, co si za ni koupíme, pořídíme, jakou zkušenost sděluje, že se bez ní nemůžeme obejít?
Básnění vytváří svět, je jeho stvořením, na němž pracuje nejen autor básní, ale vždy i ten, který básně čte. Je pro čtenáře opojné být jedním z těch, kdo vytváří svět pročištěných cizelovaných významů, svět představivosti nebo ryzí existence, spojené s intimním dotykem času, jako tomu je v případě Doležalových básní, které se v sobě i v nás potýkají se smrtí ženy.
Básnění není okrasa
Čtěte také
Poezie u Doležala, ale konec konců i u Grögerové, nabízí veřejně něco, co na veřejnost obvykle nesmí anebo může vždy jen jako bulvární skandální informace – a tím je intimita. Musíme se ztišit a naslouchat, nechat se pozvat na procházku krajinou intimní, v níž vše ovládá a řídí smrt, vůči níž se jako lidé vždy a znovu nějak bouříme.
„Smrt zpozorní naše životy,“ napsal kdysi předčasně zesnulý spisovatel Jan Balabán a Doležalova sbírka to znovu s mohutnou, protože jemnou, ale mimořádně pevnou silou připomíná. Vždyť čeho si v sobě v druhých nevšimneme, dokud neodcházejí, nemizí, dokud o ně nepřicházíme, což platí i o nás samotných, o našich křehkých a neviditelných já.
Poezie umí všechno toto napětí vyslovit v koncentrované přesnosti, pomoci básně-blesku, který rozsvěcuje časoprostor, o němž jsme doposud měli jenom tušení. Ale teď, teď už díky kouzlu slova víme, o čem je řeč.
Čtěte také
Magnesia Litera Kniha roku je anketa, kdy se volí z odborně předvybraných knih a hlasuje se, která je nejlepší. Z těch 261 lidí, kteří letos hlasovali, jich po knize Miloše Doležala nemuselo sáhnout zase tolik, takže by někdo mohl říct, že je to vlastně náhoda.
Jistě, tak to možná je, ale pokud se to tak má, je to náhoda relevantní, náhoda šťastná, svědčící mimo jiné o potřebě sdílené intimity jiného druhu, než je ta, s níž se v rychlém digitálním světě obvykle setkáváme.
Po čtrnácti letech se poezie vrací na knižní piedestal, ne aby zase na chvíli triumfovala a své vítězení si „užila“, nýbrž aby připomněla, že básnění není nějaká okrasa života, ale že se v něm dokážeme dotknout toho nejpodstatnějšího. Tajemství vznikání časoprostoru, v němž chceme a naplno dokážeme žít a umírat.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
