Petr Fischer: Malá naděje Kunderovy Totožnosti
Je to pár let, co si západní svět našel svůj nový „Velký příběh“, který se paradoxně rozpadá do milionů, ba miliard příběhů malých. Hledání identit – starých obnovovaných, i nových, poprvé překvapivě objevovaných a konstruovaných –, lze chápat jako reakci na globální zestejňování světa.
Nutná politická glajchšaltace takového prostředí pak byla příčinou vzniku mnoha identitárních hnutí, která se rychle množí a také rychle propadají inflaci.
Čtěte také
Všichni – jednotlivci, společnosti, státy – chceme být najednou sami sebou, jako bychom zapomněli, čím jsme a čím bychom mohli být.
Číst v takové době román Milana Kundery Totožnost, který vyšel francouzsky před 27 lety a česky v překladu Anny Kareninové teprve nyní, se zdá být vcelku zbytečným podnikem. Vždyť co může k naší každodenní bitvě o identity říct spisovatel, jehož hlavní díla vyšla v minulém století…?
Hledání identity
Už jen stručné listování knihou potvrzuje toto podezření, neboť máme co dočinění s problémy lásky a proměnami intimního vztahu, nebyl by to ale Kundera, kdyby nešlo i o proměny společnosti, které jsou dnešním čtenářům pořád povědomé.
Čtěte také
Kniha začíná narcistním prozřením stárnoucí ženy, končí marným pokusem zastavit čas. Mezitím sledujeme spisovatelovu bitvu o identitu postav, jež se mu rozpadávají pod rukama stejně jako svět, v němž je nucen žít, ačkoliv to už dávno není „jeho“ svět. Je vůči světu diferentní, jakkoliv ne indiferentní, lhostejný.
To přijde u Kundery až mnohem později ve Slavnosti bezvýznamnosti, neboť tam, kde je dříve rozdíl než jedno, nelze být snadno někým. Odlišnost, neustálá proměna, a tedy i vyprazdňování starých podstat, na něž bylo dříve spolehnutí, Kunderu nesporně irituje, jak je patrné i z jeho esejí, ale v románu ji nějak akceptuje a umí zachytit.
Hledá se identita, totožnost, jež nám byla odepřena věčným odkládáním významů, které se samo o sobě stává smyslem…
Čtěte také
Kundera jako by reagoval na postmoderní myšlení, v němž ale ztrácení sebe nemá ani ten nejmenší romantický rozměr. Jsme-li především procesem, který se více či méně marně snaží držet pohromadě, pak lze tuto původní odlišnost chápat jako romantické chybění, které si můžeme z jakéhosi radostného masochismu a bytostného sklonu k existenciálnímu kýči, udržovat – „takový je život, ale právě proto ho máme rádi“.
Tak jako Kunderovi hrdinové v mnoha jeho románech, trýznící se mizením času, ztrátou hezkého obličeje, ale i tím, že ani společné vzpomínky nemají svou společnou, tedy totožnou identitu.
Kundera nabízí i naději
Kunderova Totožnost jako by dnešním čtenářům chtěla dokázat, jak marný je boj o jasně vymezené identity, o sebe sama, která budou pevná, odolná, silná, jen a jen svá.
Jak přes veškerou snahu nakonec v práci času a toho, čemu říkáme dějiny, upadáme do deprese z toho, že já je a bude někdo jiný, což platí o mně, jakož i o všech ostatních. A přece, v jakémsi trpělivém pozorování rozdílu rozdílů se i u Kundery nakonec najde jistá naděje.
Není to Kundera 20. století, je to jen jedno jeho drzé čtení ve století jedenadvacátém, jež autorovi v ironickém údivu protékalo rukama. Naděje Totožnosti – malá, ale přece.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
