Petr Fischer: Dvojí tvář českého předsednictví
Koncertem v bruselském Beaux Arts symbolicky vrcholilo české předsednictví Evropské unii. Slovo „symbolicky“ tu má dvojí význam: předsednictví musí mít nějakou formální tečku, ačkoliv pokračuje až do konce roku; symbolické pak bylo především předání štafety budoucím generacím, jak koncert čeští pořadatelé popsali.
Česko začalo své předsednictví odkazem na Václava Havla a jeho přemýšlení o Evropě jako úkolu, končí předáváním odpovědnosti těm, kteří přijdou po nás a kterým Evropskou unii necháme jako úkol budoucí.
Čtěte také
Bylo to pěkně vymyšleno, mělo to jen jednu chybu: šlo do velké míry o odkazy formální, protože celé předsednictví bylo prosto Havlova filozofujícího vizionářství a připomínalo spíše cvičení v praktické administraci mezinárodní politiky, jíž diktuje agendu vnější dění.
Nebylo tak třeba příliš vymýšlet a zavazovat budoucnost, bylo dost starostí s tím, co přinesla pěna dní. Havel tu byl přítomen snad jen v podobě civilizačního samopohybu, který tak rád popisoval a který válcoval i české předsednictví.
Česko nesporně v této spravovací disciplíně uspělo. Ukázalo se, že umíme administrovat jednání, summity, najít kompromisy a dohody. Jak řekl ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek, vydobyli jsme si respekt a teď nás všichni zase berou vážně, a to nejen kvůli postoji k Ukrajině, ale i pro onu úřednickou výtečnost. S tak málo lidmi, divili se v Bruselu, tolik dobré práce.
Když společnost nechce
Jsou to paradoxy, pane Vaněk. Česká státní správa je roky kritizována za to, že nedokáže obstarat základní provoz, na pomalost úřednického Leviathana si dnes stěžují i ministři, například ministr práce a sociálních věcí Jurečka nechápe, proč úřednická struktura neumí včas dodat sociální dávky k lidem, kteří je životně potřebují.
Čtěte také
A najednou – takový úřednický úspěch? Česko umí sestavit týmy vysoce kvalifikovaných lidí, kteří umějí jednat s celým světem, nedokáže ale obstarat dynamický základní provoz vlastního státu.
Připomíná to poměry v českém sportu. Na úrovni reprezentace nakonec dáme zuby nehty dohromady ty nejlepší, kteří občas dosáhnou i velkého úspěchu, spodní patra sportu jsou ale kriticky zanedbaná.
Předsednictví odhalilo republiku dvou tváří. Jedna reprezentativní, mezinárodní, komunikativní, otevřená, vskutku moderní a efektivní. Druhá domácí, zlenivělá, tichá, uzavřená, jedoucí po paralelní koleji hlavní trati pozdní modernity. Vyjadřuje to i sociální přijímání tváře českého premiéra: v zahraničí uznávaný vyrovnaný státník, doma často kritizovaný politik, přehlížející potřeby občanů. Jinak řečeno: předsednictví bylo velmi úspěšné venku, doma si lidé všímali úplně jiných věcí.
Má to svou pevnou logiku. Česko přece předsedalo půl roku Unii, sloužilo jí k celoevropskému rozvoji všech, nesloužilo primárně sobě. Přesto se dá říct, že vláda nevyužila příležitost, kterou měla. Totiž spojit obě mimoběžné tváře státu v jednu, kde se evropské přirozeně organicky prostupuje s českým. Premiér s ministry to možná tak cítí, ale nedokázali to ani za půl roku přenést na českou společnost. Nemusí to být jejich chyba. Když společnost nechce, nehne s ní ani jedno excelentní předsednictví.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
