Pavel Novotný: Rozbouřený Írán, Irák i Libanon

Írán má za sebou další rušný týden, během kterého se jeho nespokojení obyvatelé bouřili především proti drahotě, jmenovitě zdražení pohonných hmot. I tentokrát ale – stejně jako před dvěma lety – zněla Persií rouhačská hesla, před čtyřiceti lety v časech islámské revoluce nemyslitelná.

Čtěte také

Adam Černý: Konec toho, který vyvolal arabské jaro

Hesla o návratu k monarchii, o cestě k budoucí demokracii. Hesla o odporu k bizarně složitému, teokraticko-republikánskému režimu, ve kterém má vždy nakonec poslední slovo nejvyšší náboženský vůdce.

Země hořela, protože i v Íránu žijí lidé. Rozčílení a frustrovaní lidé. A ti mají – navzdory představám západních islamofobů – docela obyčejné starosti. Tito Íránci už prostě nechtějí dotovat expanzi islámské revoluce – rozuměj íránského vlivu – do Libanonu, Iráku nebo Sýrie.

Už nehodlají přispívat na palestinský boj nebo jemenský odboj. Nezajímá je pýcha vousatého režimu, tedy elitní Revoluční gardy, které za jejich peníze budují islámskou revoluční utopii v zahraničí. I oni chtějí žít – západní světe div se – v hojnosti a spravedlivé společnosti.

Arabské jaro trvá

V tu samou chvíli – takže teď – se bouří rovněž Iráčané a Libanonci. V čele jsou opět mladí, které už nezajímají sektářské dohody a spiklenecké pletichářství jejich otců. Žádají nový svět, který vidí na displejích svých mobilů. Občanský svět rovných příležitostí, ve kterém nezáleží na víře, kmeni, klanu či rodině.

Čtěte také

Arabské jaro před sedmi lety otřáslo Blízkým východem, z jeho nadějí nezůstalo téměř nic

Trvají na tom, že budoucnost je jejich a žádný přestárlý autokrat jim v tom nezabrání. Míní chodit nejen na fotbal, ale i do práce, která je slušně uživí. Touží cestovat, scházet se s vrstevníky z mešity i kostela.

Všechny ty mladé, kteří se tento podzim vydali demonstrovat, totiž pojí jedno: touha skoncovat se starými, shnilými, jen zdánlivě neměnnými pořádky. Iráčané se bouří proti zkorumpované vládě, sektářské mentalitě i vlivu íránských ajátolláhů na jejich vlastní zemi. Stejné požadavky vznášejí Libanonci, kteří v budování občanské společnosti došli nejdále.

Íránci pak požadují vládu, které se bude starat o ně, nikoli o dobývání cizích území a nekonečné uctívání starého Boha. Na této planetě je málo společností, které by byly od svého režimu ve skutečnosti tak vzdálené jako ta íránská. A vousatý Teherán to dobře ví, proto nejméně stovka demonstrantů zahynula tento týden na chodnících.

Čtěte také

Adam Černý: Arabské jaro po alžírsku

Arabské – či chcete-li blízkovýchodní – jaro totiž neskončilo. Jeho požadavky nikdo nevyslyšel, problémy trvají. Ba co více, kumulují se a bobtnají. Jistě, každý protest lze utopit v krvi stejně jako v Sýrii. Stačí mít dostatečnou zásobu zbraní, cynismu, krutosti a ke všemu ochotné nedemokratické režimy za zády. Jejich čas končí, proto se drží u moci všemi prostředky.

Nápadně připomínají západní starce zoufale odmítající opustit starý svět ocele, megalomanských průplavů a inženýrské diktatury. Krve a vlasti povýšené nad člověka. Jenže arabské jaro trvá, a pokud se jej podaří udusit v létě, vypukne s podzimem nanovo. Protože všichni lidé touží žít důstojně.

Autor je komentátor serveru Info.cz