Paroubek jako populista

Argumenty ODS jsou přesvědčivé. Premiér chválil šest tučných let vlády sociálních demokratů a slíbil, že další budou ještě tučnější. Ekonomický růst totiž dosáhne už v roce 2007 osmi procent a na té výši se udrží dalších šest let. Při tak skvělých vyhlídkách se pochopitelně nemusí reformovat penze, ani zdravotnictví. Proč také, když peněz mezi lidmi i ve státní pokladně bude opravdu dost. Lepší strategií bude zvýšit vládní výdaje a investovat do dálnic a bytové výstavby. Navíc když nám pomůže zásilka bilionu korun, která k nám dorazí z Bruselu během příštích sedmi let.

Pravicoví politici proto připomínají a mají úplně pravdu: osmiprocentní růst v současné Evropě je nesmysl, k reformám jsme se zavázali u mezinárodních institucí, bilion z Bruselu je opravdu jen zbožné přání.

Znamená to tedy, že je Paroubek populistou, který nesplnitelnými sliby láká voliče a ani nehodlá své záměry splnit? V politice často tak přímočará logika neplatí.

Než budeme soudit, podívejme se raději, co Paroubka k takovým nerealistickým plánům dovedlo. Existují v zásadě dvě příčiny.

Předně, Paroubek se dostal k moci zásluhou postupných změn, které se odehrály uvnitř sociální demokracie. Jeden z jeho předchůdců Vladmír Špidla byl na české poměry originálním politikem, protože si myslel to, co říkal. Když uznal nutnost reformovat sociální stát, veřejně to oznámil a skutečně také některé reformy prosadil. Tím ovšem popudil značnou část populace, které se začínala bát o budoucí důchody i současné sociální dávky.

Pod tlakem ulice a s podporou Miloše Zemana se v sociální demokracii, nejsilnější vládní straně, zformovalo takzvané levé křídlo. Jeho členům se podařilo Špidlu před rokem svrhnout a tím zavést celou stranu i vládu do ročního období chaosu. Stanislav Gross vyplnil svých deset měsíců vlády obnovením kabinetu, podzimní volební porážkou, potýkáním s levým křídlem a posléze dlouho odkládaným pádem po skandálu s bytem.

Tehdy nastoupil Paroubek, aby zúročil vítězství levicového křídla nad Špidlou. Nejde o to, že by se ve stranické levici dříve nějak výrazněji angažoval, ale přizpůsobil se trendu, který se ve straně přes všechny pochybnosti a pokusy liberálů přece jen prosadil.

Proto říká, že reforma penzí je zbytečná, proto chválí Miloše Zemana, proto slibuje mohutné dotace zneklidněným občanům. Z pohledu sociálnědemokratického straníka i voliče už svět nemá vychýlenou osu. Všechno je v pořádku.

Paroubkův žofínský projev je v tomto smyslu spíše promyšleným strategickým tahem v levém teritoriu české politiky. Jako populismus slouží až v druhé řadě. Premiér má ovšem ještě jeden důvod ke svému populistickému chování - tím je frustrace, která musela zasáhnout celou politickou scénu a zvláště sociální demokraty, když sledovali, jak média brutálně likvidují Stanislava Grosse - nejdříve přes jeho byt, pak přes strýčka a nakonec přes manželku. Zažít to na vlastní kůži by jistě nikdo z nich nechtěl.

Paroubek se poučil a jako reakci zvolil cynismus. Mediální útoky se ho nedotýkají a vždy dokáže nastolit nová témata, aby neztratil tempo. Jeho pohled na média je ještě cyničtější, než byl například u Zemana nebo Klause. Tito dva politici dokázali používat novináře ke svým účelům, Paroubek ovšem k tomu doplnil reflexi, že k takto manipulovaným médiím není třeba chovat už vůbec žádnou úctu. A kdo je nebere vážně, tomu nemohou uškodit.

V tomto smyslu je Paroubkovo vystoupení na Žofíně pouhým projevem všeobecného optimismu, který s veřejnou kritikou vůbec nepočítá. Proč také, když média stejně kritizují všechno, jejich intelektuální úroveň je přitom povážlivá.

Dalo by se téměř uzavřít - Paroubek není populista. Vstupujeme s ním do období neurčitosti, kdy se veřejné projevy stávají pouhým nástrojem při boji o moc a kdy média přestávají být politikům rovnocenným partnerem. Není proč si stěžovat, prostě jsme dospěli do takového stavu.

Současný premiér musí prosadit celou řadu různých politik. Jeho aktivity v zahraničí jsou zatím nejlepší ze všech dosavadních předsedů vlády. Musí také řídit vládu, vycházet s mocnými korporacemi, připravovat se na volby a nějak se pohybovat na scéně politických stran. K tomu právě teď zvolil strategii velkolepých slibů a levicové rétoriky. Ovšem může přehodit výhybku a - například - vstoupit do seriózních jednání s ODS, anebo krajskými hejtmany. Také se nedá vyloučit, že bez velkých řečí skutečně prosadí některé užitečné změny systému sociální podpory a bytové politiky. Pokud se mu přitom podaří vrátit občanům alespoň část důvěry v budoucnost, přehnané sliby mu milosrdně prominou.