Pandemie nám vzala statusy a ukázala, že největší hodnotou jsou vztahy, věří psychoterapeutka Vlášková

Nejde jen o ztrátu možnosti cestovat či vykonávat svou práci. „Nemohli jsme také vycházet, nebo jen omezeně s rouškou. Nevěděli jsme a nevíme ani dnes, jak se to bude dál vyvíjet a kdy to skončí,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Čtěte také

I heterosexuální bílý muž prožívá emoce, jen byl naučen je skrývat, říká párový terapeut Vojtko

Vlášková připomíná, že jsme zvyklí na komfort, ale naši předkové žili ve válkách a nemocech. „Lidé byli s nejistotou zvyklí žít a v době nejistot se upínali k víře a věřili, že vše dobře dopadne. Tady se ukázalo, že nám něco takového chybí.“

„Valná většina z nás neměla možnost se opřít o nějaký pevný bod v sobě, takže jsme začali hledat informace. Zjistili jsme ale, že nám informace nepomáhají.“

Pomáhá vědět, co se děje a co můžu dělat.
Nora Vlášková

Velké škody pak napáchá strach, který se v nás uhnízdí. Živí se informacemi, říká Vlášková. „Něco ovlivnit můžeme, něco ne. Takže jen stačí, že si přečtu titulek a už to vyvolá emoci a úzkost. A s tím jsme teď v kontaktu neustále.“

„To vyvolává strach a úzkosti, se kterými si nevíme rady. A tak hledáme další informace, se kterými si také nevíme rady, a hledáme další informace, abychom se uklidnili.“

Čtěte také

Nesledujte zprávy o covidu, přestaňte se cítit jako oběť a něco dělejte, radí psycholog Štrobl

V důsledku dlouhodobého stresu a nejistoty někteří začali utíkat do virtuálních světů: „ To se týká bohužel hodně dětí a teenagerů, kteří byli doma.“

„Nejvíc úzkostných poruch jsem vnímala u dospívajících, kdy sociální kontakt je pro ně něco, co životně potřebují. V 16 letech být zavřený s rodiči, byť je máte rád, je něco strašně těžkého. To je, jako by roční nebo dvouleté dítě nemohlo chodit.“

Psychoterapeutka proto radí: „Pomáhá vědět, co se děje a co můžu dělat. Další informace většinou nepomáhají, spíše vnitřní klid bourají, než aby ho budovaly.“

Lidé se nemohli vrátit do blízkosti

„Klíčem k většině lidských problémů, což vidím v terapii, je porucha blízkosti. A současná situace to jen umocnila,“ tvrdí psychoterapeutka.

Takže člověk si za rouškou připadá sám a pokud pracuje online, například přes Skype, není to také blízkost, ačkoli to tak vypadá. „A protože se lidé nemohli vrátit do blízkosti, tak přetrvávají různé úzkosti.“

Když jsem pod stresem a něco se mi nedaří, tak člověk v mé blízkosti je viník.
Nora Vlášková

Velkou změnou byla a jsou také karanténní opatření, kdy spolu tráví rodina najednou všechen čas. „Tato blízkost akcelerovala konflikty, které byly pod povrchem, což je dobře. Někdo v tom zůstal, tyto věci dořešil a toto společenství to posílilo. Někdy jim dokonce v tom bylo tak dobře, že spoustu věcí změnili, když se situace vracela k normálu. Ale také vyskakovaly konflikty a lidé utíkali každý se svému mobilu a počítači a ke svým úzkostem.“

„Když jsem pod stresem a něco se mi nedaří, tak člověk v mé blízkosti je viník,“ dodává psychoterapeutka.

Krize bere naše statusy, role a persony

„Dobré ale bylo, že v tom uzavření jsme přišli o své statusy a role a byli jsme na tom všichni podobně. Tehdy se ukázalo, kde dominance a síla ve vztahu stojí spíš na té roli než na lidských kvalitách,“ vysvětluje Vlášková a pokračuje:

„Znám mnoho případů, kdy si lidé uvědomili, že největší hodnotou, kterou máme, jsou vztahy, což většinou lidé zjišťují na smrtelné posteli.“

Čtěte také

Učit děti odolávat obavám a strachu patří do dobré výchovy, myslí si psycholog Jiří Šípek

Mnoha lidem pandemie pomohla, aby našli cestu ke svým blízkým. „Uvědomili si, že jejich role a status není něco, co by nemohlo ze dne na den zmizet. Obrátilo to pozornost ke skutečným lidských kvalitám.“

„Naše persona uspokojuje dva největší lidské strachy: co si o mně budou myslet a co tomu řeknou lidi. Takže když jsem primář a mám vilu, tak mi lidé závidí, myslí si, že jsem šťastný. A mně je v tom dobře, i když to tak vůbec není.“

Persona zde funguje jako brnění. „Mám pocit, že mám hodnotu, protože to lidé tak vidí. Ale personu nemohu použít v blízkosti a ve vztahu, tam nejsem primář.“

Jsou dva druhy hodnot, dodává psychoterapeutka. „Urgentní, které řešíme dnes, zítra a tak dále. A pak jsou hodnoty důležité, které si uvědomujeme v blízkosti nemoci a smrti. Teď vidíme, že ty urgentní hodnoty jsou úplně jedno, že na nich nezáleží.“

A dodává: „Ukázaly se ty věci, které jsou skryté a nefungují, které stojí na jiných zájmech, než jsou hodnoty svědomí. A to je dobré, protože bez covidu by to mohlo trvat hodně dlouho, než bychom se s k něčemu podobnému dostali,“ shrnuje přínosy pandemie Nora Vlášková.

Poslechněte si celé Studio Leonardo.