Pandemie nám vzala statusy a ukázala, že největší hodnotou jsou vztahy, věří psychoterapeutka Vlášková

24. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rodina, poslech

Koronavirová krize nás jako společnost i jednotlivce vyvedla z komfortní zóny a změnila naše životy na všech úrovních. „Nejvýraznější změna je, že jsme přišli o většinu jistot, o věci, o kterých jsme si mysleli, že jsou naprosto samozřejmé,“ uvádí ve Studiu Leonardo psychoterapeutka Nora Vlášková.

Nejde jen o ztrátu možnosti cestovat či vykonávat svou práci. „Nemohli jsme také vycházet, nebo jen omezeně s rouškou. Nevěděli jsme a nevíme ani dnes, jak se to bude dál vyvíjet a kdy to skončí,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Čtěte také

Vlášková připomíná, že jsme zvyklí na komfort, ale naši předkové žili ve válkách a nemocech. „Lidé byli s nejistotou zvyklí žít a v době nejistot se upínali k víře a věřili, že vše dobře dopadne. Tady se ukázalo, že nám něco takového chybí.“

„Valná většina z nás neměla možnost se opřít o nějaký pevný bod v sobě, takže jsme začali hledat informace. Zjistili jsme ale, že nám informace nepomáhají.“

Pomáhá vědět, co se děje a co můžu dělat.
Nora Vlášková

Velké škody pak napáchá strach, který se v nás uhnízdí. Živí se informacemi, říká Vlášková. „Něco ovlivnit můžeme, něco ne. Takže jen stačí, že si přečtu titulek a už to vyvolá emoci a úzkost. A s tím jsme teď v kontaktu neustále.“

„To vyvolává strach a úzkosti, se kterými si nevíme rady. A tak hledáme další informace, se kterými si také nevíme rady, a hledáme další informace, abychom se uklidnili.“

Čtěte také

V důsledku dlouhodobého stresu a nejistoty někteří začali utíkat do virtuálních světů: „ To se týká bohužel hodně dětí a teenagerů, kteří byli doma.“

„Nejvíc úzkostných poruch jsem vnímala u dospívajících, kdy sociální kontakt je pro ně něco, co životně potřebují. V 16 letech být zavřený s rodiči, byť je máte rád, je něco strašně těžkého. To je, jako by roční nebo dvouleté dítě nemohlo chodit.“

Psychoterapeutka proto radí: „Pomáhá vědět, co se děje a co můžu dělat. Další informace většinou nepomáhají, spíše vnitřní klid bourají, než aby ho budovaly.“

Lidé se nemohli vrátit do blízkosti

„Klíčem k většině lidských problémů, což vidím v terapii, je porucha blízkosti. A současná situace to jen umocnila,“ tvrdí psychoterapeutka.

Takže člověk si za rouškou připadá sám a pokud pracuje online, například přes Skype, není to také blízkost, ačkoli to tak vypadá. „A protože se lidé nemohli vrátit do blízkosti, tak přetrvávají různé úzkosti.“

Když jsem pod stresem a něco se mi nedaří, tak člověk v mé blízkosti je viník.
Nora Vlášková

Velkou změnou byla a jsou také karanténní opatření, kdy spolu tráví rodina najednou všechen čas. „Tato blízkost akcelerovala konflikty, které byly pod povrchem, což je dobře. Někdo v tom zůstal, tyto věci dořešil a toto společenství to posílilo. Někdy jim dokonce v tom bylo tak dobře, že spoustu věcí změnili, když se situace vracela k normálu. Ale také vyskakovaly konflikty a lidé utíkali každý se svému mobilu a počítači a ke svým úzkostem.“

„Když jsem pod stresem a něco se mi nedaří, tak člověk v mé blízkosti je viník,“ dodává psychoterapeutka.

Krize bere naše statusy, role a persony

„Dobré ale bylo, že v tom uzavření jsme přišli o své statusy a role a byli jsme na tom všichni podobně. Tehdy se ukázalo, kde dominance a síla ve vztahu stojí spíš na té roli než na lidských kvalitách,“ vysvětluje Vlášková a pokračuje:

„Znám mnoho případů, kdy si lidé uvědomili, že největší hodnotou, kterou máme, jsou vztahy, což většinou lidé zjišťují na smrtelné posteli.“

Čtěte také

Mnoha lidem pandemie pomohla, aby našli cestu ke svým blízkým. „Uvědomili si, že jejich role a status není něco, co by nemohlo ze dne na den zmizet. Obrátilo to pozornost ke skutečným lidských kvalitám.“

„Naše persona uspokojuje dva největší lidské strachy: co si o mně budou myslet a co tomu řeknou lidi. Takže když jsem primář a mám vilu, tak mi lidé závidí, myslí si, že jsem šťastný. A mně je v tom dobře, i když to tak vůbec není.“

Persona zde funguje jako brnění. „Mám pocit, že mám hodnotu, protože to lidé tak vidí. Ale personu nemohu použít v blízkosti a ve vztahu, tam nejsem primář.“

Jsou dva druhy hodnot, dodává psychoterapeutka. „Urgentní, které řešíme dnes, zítra a tak dále. A pak jsou hodnoty důležité, které si uvědomujeme v blízkosti nemoci a smrti. Teď vidíme, že ty urgentní hodnoty jsou úplně jedno, že na nich nezáleží.“

A dodává: „Ukázaly se ty věci, které jsou skryté a nefungují, které stojí na jiných zájmech, než jsou hodnoty svědomí. A to je dobré, protože bez covidu by to mohlo trvat hodně dlouho, než bychom se s k něčemu podobnému dostali,“ shrnuje přínosy pandemie Nora Vlášková.

Poslechněte si celé Studio Leonardo.

Spustit audio

Související