Paliativní péče je víc o životě než o smrti. Snažíme se lidem pomoci s tím, aby zbytek jejich života byl co nejlepší a nejdelší, popisuje ředitel Centra paliativní péče Loučka

Paliativní péče je podle Martiny Loučky mnohem více o životě než o smrti. „Snažíme se lidem pomoci s tím, aby ten zbytek života byl co nejlepší a co nejdelší. Nesnažíme se smrt nějak uspíšit. Paliativní péče není o tom ‚pojďte rychle umřít, my vám s tím pomůžeme‘. Je o tom, aby ten čas, který ještě ti lidé mají, pro ně byl co nejlepší.“

Čtěte také

Paliativní péče v Česku je velmi podceňovaná, tvrdí Daniel Stach

Loučka říká, že o smrti nemusíme mluvit u nedělního oběda, „ale neměli bychom se o ní bát mluvit ve chvílích, kdy to stojí za to – kdy je někdo vážně nemocný nebo kdy se smrt nějakým způsobem přiblíží našim životům.“

„To jsou klíčové momenty, o které se hraje. Měli bychom je dokázat využít jako příležitost si věci naplánovat tak, jak bychom si přáli. Aby nás smrt potom nepřekvapila zcela nepřipravené.“

Svou práci Loučka vnímá trochu hořkosladce. „Jsou to momenty, kdy jste přítomen těžkým situacím, ale zároveň můžete často vidět krásné věci, kdy ta rodina spolu najednou žije opravdu naplno a vzájemně jsou si schopni velmi pomoct a je tam spousta péče, lásky a nějakého zájmu.“

Malé děti žijí více ze dne na den. Dokáží se tak v některých případech se ztrátou blízké osoby relativně dobře vyrovnat.
Martin Loučka

Děti jsou prý na téma smrti překvapivě dobře nastavené. „Zajímá je to, přemýšlí o tom. Vnímají přírodu kolem sebe – zvířátka, rybičky, pejsky, morčata. Takže smrt je rozhodně v dětském světě přítomná.“

Když ale dítě přijde s nějakou otázkou týkající se smrti, je to pro rodiče často těžké zvládnout. „Je fajn mít takové pravidlo, že když se dítě na něco zeptá, tak už je dostatečně vyspělé na to, aby dostalo férovou odpověď.“

Čtěte také

Paradoxem covidové doby je, že se začalo víc mluvit o smrti, všímá si koordinátorka paliativní péče Vodičková

„Malé děti žijí více ze dne na den. Dokáží se tak v některých případech se ztrátou blízké osoby relativně dobře vyrovnat.“

Dospívající si pak ještě mnohem více než malé děti uvědomují, co smrt vlastně znamená. „Měl jsem tu čest rok pracovat v Motole v dětském paliativním týmu, kde jsme řešili často to, že když sám ten dospívající onemocní, tak je potom někdy těžší ho nějak rozpovídat nebo se dostat k těm důležitým věcem, protože pro ně je tam ta bariéra toho, že už si uvědomují, co smrt reálně znamená, že to pro ně bude ztráta toho všeho, na co se těšili a o čem přemýšleli.“

Jak se liší paliativní péče od té hospicové? Dělají v oblasti paliativní péče spíš ženy? A jakým vývojem v uplynulých letech prošla? Poslechněte si celé Hovory v audiozáznamu.