Paradoxem covidové doby je, že se začalo víc mluvit o smrti, všímá si koordinátorka paliativní péče Vodičková

Naše moderní společnost dlouhodobě trpí tím, že neumí o konci života mluvit, natož o něm vůbec uvažovat, domnívá se Vodičková: „V posledních letech se to zlepšuje, paradoxně se mi zdá, že tomu doba s covidem trochu pomohla. Asi nám pomáhá o tom víc mluvit vzájemná blízkost a realita.“

Věra Vodičková, host Naděždy Hávové|foto:Bohumila Reková

Pokud někdo z tohoto světa odchází, často bilancuje a i o smrti hovoří velmi otevřeně.

„Nemluvím jen já. Mluvíme nejen o životě a jeho závěru a myslím, že i klienti jsou v těchto hovorech velmi otevření. Snažíme se vytvořit prostředí, kde je to zcela přirozené téma, takže o tom mluvíme otevřeně.“

Věra Vodičková pracuje v pražském domově Sue Ryder už devátým rokem. „Dřív nebyla paliativní péče věcí tak běžnou. Náš domov je v tomto ohledu poměrně velkým průkopníkem,“ myslí si.

Je dobře o smrti mluvit

Češi se přitom podle nejnovějších dat statistiků nebojí smrti. Bojí se ale bolesti, ztráty důstojnosti nebo toho, že ve svých posledních dnech a měsících zůstanou sami.

„Pokud mluvíme o biopsychosociálním, spirituálním konceptu, pak to má každý z klientů jinak, pro každého je důležitější něco jiného. Ale i u nemocných se tento postoj mění v čase podle toho, co zrovna mají za starosti.“

Určitě by nemělo docházet k marné péči, k prodlužování utrpení.
Věra Vodičková

Vodičková připomíná, že se péči věnuje celý tým lidí, kteří jsou schopni reagovat na konkrétní potřeby.

„Je rozhodně lepší s klientem o smrti mluvit. A vlastně si ani nedovedeme představit, že bychom o tom spolu nemluvili. Zároveň je důležité respektovat správný okamžik.“

Čtěte také

Byl to rok smrti, pláče a ran, ale covid paradoxně nešel proti dlouhodobým cílům, hodnotí Sedláček

Na otázku, jestli někdy moderní medicína neudržuje život i ve chvíli, kdy už není šance nemoc zvrátit, Vodičková odpovídá:

„Od toho tady ale paliativní péče je. Důležitou roli hraje indikační část, která musí přijít ve správný čas. Aby nedocházelo k tomu, čemu se říká marná péče nebo prodlužování utrpení. Musíme mít hlavně respekt k tomu, co si člověk přeje.“

Doprovázení

V domově Sue Ryder není nic mimořádného, že starají o pětadevadesátileté či stoleté lidi. „Oni nám často pomáhají vrátit se k tomu, co bylo před sto lety. Někdy mám pocit, že my z toho děláme vědu, přestože oni to mají v sobě dávno srovnané.“

I poslední dny na tomto světě totiž souvisí s životním příběhem člověka. „Paliativní péče prostě logicky navazuje na to, jak žil. Je pro nás naprosto nezbytné, abychom měli znalost klientova zázemí, jeho kořenů, takže věděli, co je pro něj důležité.“

Ve správný čas pak přijde organizované rozloučení, kdy se s klientem rozloučil i pečující tým.
Věra Vodičková

Další neoddělitelnou součástí paliativní péče je podle Vodičkové i znalost rodiny. „Naše péče nekončí úmrtím klienta, pokračuje péčí pozůstalostní, která může být i hodně dlouhá. A je to úplně stejně důležitá část jako doprovázení.“

Čtěte také

O smrti nechceme nic vědět. Umírající schováváme za plentu, říká spisovatel Viewegh

„Je důležité s rodinou mluvit, připravovat je, umožnit jim doprovázení blízkého. Pak je tady spousta dalších praktických věcí, ať už to jsou věci úřední, kdy se musejí dořešit papíry.“ Lidé z domova tak rodiny klientů znají.

„Taky jsme svým způsobem smutní, když někdo odejde, takže to sdílíme společně.“ Svou roli v tom podle koordinátorky paliativní péče v Domově Sue Ryder organizované rozloučení, které primárně slouží k tomu, aby se s klientem rozloučil i pečující tým.

„Jsme vždy rádi, když je tam i rodina. A největším vyjádřením nějakého poděkování pro nás je, když se k nám rodina vrátí – ať už jdou na nějakou akci, kterou v domově děláme,  jako je jarmark, grilování, nebo třeba za půl roku přijdou jen tak,“ uzavírá.

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptala se Naděžda Hávová.