Ota Rambousek, frontový bojovník studené války

18. leden 2018
Otakar Rambousek přebírá od Václava Havla medaili Za zásluhy o Českou republiku, 28. října 1999

I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Těmito slovy pojmenoval v roce 2001 svoji poslední knížku Ota Rambousek (1923 – 2010). Pokud měla studená válka nějakou frontovou linii, tak Ota Rambousek patřil k předním frontovým bojovníkům.

Co se asi dělo u Beneše?

Vyučil se instalatérem, později pracoval jako klempíř, zámečník, stavěč kulis, osvětlovač, asistent kamery, údržbář a technický zásobovač ve zdravotnictví. Mezitím byl ale také členem protifašistické odbojové skupiny, aktivním účastníkem bojů o rozhlas v květnu 1945, koncem čtyřicátých let agentem-chodcem americké zpravodajské služby CIC.

Poté strávil téměř patnáct let jako vězeň v komunistickém lágru a v roce 1968 se stal jedním ze zakladatelů klubu odsouzených politických vězňů K-231. A nad tím vším zůstává to podstatné: byl také spisovatelem a publicistou. Už jen předcházející výčet jeho aktivit napovídá, že měl o čem psát.


Život Oty Rambouska a jeho zápasy s totalitami přiblíží v dalším pořadu z cyklu Portréty historik Petr Blažek.

Vždyť jen způsob, jakým se v roce 1944 dokázal „vykroutit“ z totálního nasazení v Německu by vydal na knížku. Neméně zajímavé byly jeho zážitky z kritických dnů února 1948. Rambousek je zažil coby osvětlovač filmového štábu, který přišel dopoledne 25. února kamerou zachytit setkání Edvarda Beneše se zástupci komunistické strany.

„Šot nebyl natočen zvukově. Z obrazového materiálu je zřejmé, že komunisté u Beneše neuspěli. Beneš na Gottwaldovy námitky řekl, že jakákoli vláda bez komunistů je nemyslitelná. Gottwald na to, že demise vlády je požadavkem všeho lidu. Beneš ale udělal rezolutní odmítavé gesto a řekl, že tak daleko ještě nejsme, aby o osudu národa rozhodovala ulice.“ Jenže už odpoledne bylo všechno jinak: Beneš demisi přijal a na Rambouska čekala výpověď pro „ztrátu důvěry“.

Objevil Mašíny pro veřejnost

Otakar Rambousek při bojích o rozhlas v květnu 1945

Rambousek se proslavil knihou Jenom ne strach, která – poprvé – vyprávěla příběh bratrů Mašínů. „Právě Otakar Rambousek objevil Mašíny pro veřejnost. Šlo o nesmírně statečného člověka,“ řekl už před časem historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Rambouskova kniha o Mašínech se u nás v roce 1990 stala bestsellerem a padesátitisícový náklad byl rozebrán doslova v několika dnech. Není přitom jen vylíčením složitého příběhu, který dodnes výrazně rozděluje českou veřejnost, ale je do značné míry především obhajobou přirozeného právě člověka bránit obecnou svobodu a nezávislost, a to i za použití krajních prostředků.

Rambousek přitom primárně o Mašínech psát nechtěl – jeho psaní bylo reakcí na rozsáhlou denunciační kampaň, která od začátku 70. let probíhala v Československu a snažila se očernit protikomunistický odboj. Součástí této kampaně byl například televizní „dokument“ Muž dvou stínů, jehož autoři se snažili skandalizovat Rambouska – a o pár let později knížka prorežimního spisovatele Františka Vrbeckého Mrtví nemluví (1985), kde byly svérázným a režimu konformním způsobem „převyprávěny“ mimo jiné i příběhy Oty Rambouska nebo bratří Mašínů.

Nejprve odsouzen, pak vyznamenáván

Rambousek svoji komplikovanou životní cestu plnou mnoha zvratů, popsal v roce 1999 v knížce Paměti lichoběžníka. Nejde o klasické memoáry, spíše o beletrii, ovšem s výraznými autobiografickými prvky.

Rambousek popisuje svoji cestu od válečného období přes únor 1948, jeho odchod na Západ a následnou práci agenta (hranici mezi západním Německem a Československem přešel celkem čtrnáctkrát, při poslední cestě byl ale zrazen, zadržen a odsouzen), léta věznění i nadějnou práci při zakládání K-231.

Ta byla přerušena okupací v srpnu 1968; měsíc po ní Rambousek odchází přes Jugoslávii a Itálii do USA. Do Čech se vrátil až v roce 1996. O tři toky později ho prezident Václav Havel vyznamenal medailí Za zásluhy. V roce 2008 obdržel navíc od Vlasty Parkanové Záslužný kříž ministra obrany. Byl nositelem i významného amerického ocenění: roku 1983 obdržel americké vyznamenání Za mimořádné vlastenectví.

Otakar Rambousek
Spustit audio
autor: David Hertl