Ondřej Vaculík: Silnou armádu potřebujeme
Některá důležitá témata současná pandemie zasula do pozadí. Například, že „Česko vzdává slib 2 % HDP na obranu“.
A přitom jsme to slíbili – zvýšit do roku 2024 výdaje na obranu na dvě rozpočtová procenta.
Čtěte také
Na jedné straně naše armáda připomíná, jak je nedostatečně vybavena moderními zbraněmi, má zastaralou techniku atd., ale náhle zvýšit výdaje na obranu o 60 miliard na požadovanou úroveň je prostě moc. Vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) dokonce navrhl, aby se výdaje na rozpočet armády „zastropovaly někde kolem 1,4 % HDP“.
Překvapilo mě, jak Hamáčkovy dosti populistické výroky souzní s názorem v lidovém prostředí. Tam převládá názor, že naše armáda nikdy k ničemu nebyla, tak proč do ní vrážet peníze, které nám jinde tolik chybějí.
Žasnu nad tím, jak se komunistické ideologii podařilo znicotnit význam naší armády při obraně státu: Jednou provždy nás zklamala, když před Hitlerem demobilizovala, takže nás musel zachránit Sovětský svaz.
Společnými silami NATO
Čtěte také
Málo se ale ví, že aktivní odpor vůči naší porobě za 2. světové války byl ve skutečnosti silnější a masovější, než jsme se učili a než se traduje.
Naši vojáci sice nemohli bojovat uvnitř státu při jeho obraně, ale stovky, ba možná tisíce jich bojovaly proti Hitlerovi vně našeho státu, a to v různých armádních sborech téměř na půlce světa.
My si připomínáme zejména na jedné straně chrabrost našich letců RAF ve Velké Británii, na druhé straně účast našich vojáků ve Svobodově, resp. Klapálkově armádě formované v Buzuluku.
Čtěte také
Ovšem československé armádní sbory, prapory a pluky se formovaly např. i na Středním východě a bojovaly pak v Egyptě, Sýrii, Libanonu i jinde. Naši vojáci se mohli téměř okamžitě zapojit i do nejobtížnějších válečných operací a krutých bojů, protože díky svému angažmá v (bývalé) Československé armádě byli dobře vycvičeni!
Ti muži, kluci, daleko od vlasti bojovali za mír ve světě, za ideál širší než je toliko obrana vlasti a národní zájmy. V podstatě se účastnili jakési aliance všech, jimž šlo o svobodu světovou, mír a sebeurčení Hitlerem porobených států. Ty vojáky, kteří měli štěstí a vrátili se, povětšině nečekalo nic dobrého. Po únoru 1948 byli perzekvovaní, věznění. V lidovém podání jako by podnes zůstali zatraceni.
Druhá světová války brzy přerostla od obrany jednotlivých států do konfliktu globálnějšího, ve kterém si žádný stát sám o sobě už nepomohl.
Máme-li se kdy ubránit nebo čelit vážným krizovým stavům a situacím, pak jedině společnými silami celé Evropy, tedy opět v rámci nějaké aliance, kterou je nyní NATO.
Autor je spisovatel a komunální politik
