Ondřej Vaculík: Vyprodáno

Karel Poláček napsal i pátý díl, jeho rukopis se ale ztratil. 

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Senioři na silnici

Vyprodáno je humorně vyprávěný, ale truchlivý příběh obyvatel okresního města za první světové války. Osudy mnohých končí na bojištích někde v Tyrolích. Jedna z hlavních postav, desátník Štědrý, v posledních týdnech války dostává opušťák, a přestože ho doma nabádají, aby se na frontu už nevracel, vrací se tam za kamarády a připraví ho o život možná jedna z posledních kulek válečné vřavy.

Jeho rodiče mají v okresním městě obchod. Tatínek, bílý jako stěna, zírá na prázdné regály a vzpomíná, jaký to býval slavný krám, jehož regály se prohýbaly pod tíží zboží všeho druhu. Vzpomíná, jak krájel jemnou šunku, nabízel rybičky, naléval víno; vzácné koření ze všech dílů světa se dostalo v tomto krámě. Vyprodáno. A tak kupec – cituji Poláčka: „Vstal a šel se napít vody. Pil dychtivě jako člověk zmořený dlouhým putováním.“

Člověk zmořený dlouhým putováním

Na Poláčkovo Vyprodáno myslím, když stojím frontu u pokladny v jednom supermarketu. Bláhově jsem si zvolil k nakupování neděli v poledne, aby fronta byla co nejkratší, ale jako by ten nápad měli všichni. Pokladní mechanicky prohánějí tovar čtečkou, vozíky jsou téměř bezedné a blahobytem zaskládaný pás u pokladny je nekonečný.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Život tramvajáka

Dívám se na útlé ruce pokladní. Kolik zákazníků za svou šichtu odbaví? No asi stovky. A kolik metráků zboží za šichtu projde jejíma rukama? A také kdo z nás, co u pokladen stojíme, může mít ten koronavirus?

A jak jsou pokladní proti možné nákaze chráněny? Obsluhují stovky lidí. Neměly by mít respirátor a rukavice a stříkat nás i sebe nějakou dezinfekcí, když nemůžeme být od sebe na dva metry, napadá mě, ale hned se napomínám, ať koronavirovatě neblázním. Paní přede mnou zaplňuje celý pás a ještě jí ve vozíku zbývá.

Vzpomínám si na srpen 1968. Hned 22. mě babička ve Spešově ráno budila: Ondrášu, je válka. Tu máš kabelu a zajdi do Jednoty koupit pět kilo mouky a pět kilo cukru. Z Jednoty vedla fronta zaražených žen až ven, jsem jeden z posledních. Když se dostanu k pultu, prodavačka, bílá jako stěna, mi říká jediné slovo: vyprodáno. Pak se šla napít vody. A pila dychtivě jako člověk zmořený dlouhým putováním.

Ondřej Vaculík|foto: Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Konečně se já dostávám k pásu. Na pokladní, bílou jako stěna, se aspoň povzbudivě usmívám. Vděčně mně to oplatí a řekne – moment. Vstane a jde se napít vody. A pila dychtivě jako člověk zmořený dlouhým putováním.

Autor je spisovatel a komunální politik