Ondřej Vaculík: Život tramvajáka

Dopravní podnik města Brna školí vysokoškolské studenty na řidiče tramvají
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dopravní podnik města Brna školí vysokoškolské studenty na řidiče tramvají

Fotografa a reportéra Karla Hájka připomíná asi jeho proslulá fotografie z 15. března 1939.

Působivě zachycuje vjezd německé okupační armády na Václavské náměstí a zdvižené pěsti Pražanů v cloně padajícího sněhu. Hájek, původně dělník, v letech 1926 až 1932 řídil pražské tramvaje, a při tom začal fotografovat. Z pozice řidiče pohotově dokumentoval také různé kalamitní situace a karamboly na vozovce.

Karel Hájek je tak průkopníkem vizuálních dokumentů, na něž dneska ve filmovém provedení v našem internetovém prostředí navazuje cyklus Život tramvajáka. Jako diváci máme s řidičem nejen stejný výhled, ale sledujeme i jeho práci a zejména situace, v nichž musí rychle reagovat.

Mezi řidiči dopravních podniků bývali řidiči tramvají poněkud podceňováni, říkalo se jim hrazdičkáři. Pochopitelně neměli volant, vedly je koleje, pohyb tramvaje ovládali pouze pomocí pedálů. Proto se snad mohlo zdát, že to mají snazší než řidiči autobusů.

Dokumentární cyklus Život tramvajáka nás přesvědčí o opaku. Bohužel pořád častěji dochází k situacím, kdy řidič tramvaje doslova trpí tím, že se nemůže vyhnout.

Tramvaj opravdu nemá volant!

Stále početnější skupina účastníků silničního provozu, a to jak těch motorizovaných, tak i slabších – cyklistů a chodců – se chová tak, jako by tramvaják mohl pohnout volantem a karambolu předejít. Může pouze brzdit. A tak často už dopředu vidí, a my s ním, že to neubrzdí.

V autentických záběrech žasneme, hrozíme se i divíme, jak je možné, že motoristé riskantně vjíždějí na koleje, aniž by dále mohli pokračovat v jízdě, kříží cestu tramvaji i tehdy, kdy jí mají dát přednost, snaží se vecpat, kam se nevejdou atd. Tramvaj opravdu nemá volant!

Valem přibývá také nepozorných chodců. Zejména těch, kteří jsou odpojeni od reality díky, tedy spíše vinou, svých chytrých mobilů. Rozpoznatelní jsou již z dálky, kráčejí v jakémsi typickém mírném záklonu. Přes koleje přecházejí jakoby v náhlém hnutí mysli, což by neudělala ani naše hloupá kočka. Řidič tramvaje už z dálky na ně zvoní, ale oni zahloubáni do svého virtuálního světa ani nevnímají, že se zvoní na ně. Nebo chodci, kteří vstupují pod kola tramvaje ve chvíli, kdy ona už vyjíždí z tramvajové zastávky.

To nejsou výjimečné situace, tramvaják to zažívá denně. Je tedy jenom na nás, na naší kázni a ohleduplnosti, abychom řidiče tramvají nedovedli k poznání, že nejhorším povoláním na světě je býti tramvajákem.

Autor je spisovatel a komunální politik