Ondřej Vaculík: O nejslabším ministerstvu
Od roku 1990 se vystřídalo v naší vládě osmnáct ministrů kultury. Na každého průměrně připadá 1,66 roku ministrování. Mezi nimi byli ministři lepší i horší, některým pouze dělba moci vládnoucí koalice přidělila ministerské křeslo jako pašalik či trafiku bez ohledu na jejich schopnosti a znalost kulturní problematiky.
Tak se čistě omylem ministrem kultury stal i Jiří Besser (TOP 09), povoláním stomatolog a zájmem hokejista a prezident berounského hokejového klubu. Ten nechvalně proslul povolením demolovat památkově chráněný dům v Praze na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice.
Čtěte také
Dalším značně škodlivým ministrem byl Antonín Staněk (ČSSD), jenž nahonem před opuštěním ministerstva odvolával kvalifikované osobnosti. Mezi spíše nešťastné ministry patřila Alena Hanáková (STAN), bývalá starostka Vizovic, no kdo si na ni vzpomene.
Dokumentaristka Helena Ťřeštíková (za KDU-ČSL) rezignovala po několika dnech, vědouc, že ani úspěšný tvůrce kultury nemusí být kvalifikován pro zvládání tak obtížného byra. Kultura má agendu složitější než například ministerstvo financí, protože peníze ve veřejném rozpočtu nemají emoce a nejsou kreativní ani vrtošivé.
Od rozdělané práce se neodchází
Čtěte také
Mezi dobré ministry kultury naopak patřili divadelník Pavel Dostál (ČSSD), dramatik a spisovatel Milan Uhde (OF); Daniel Herman (KDU-ČSL), jenž sice řešení závažných problémů, například památkového zákona, odkládal na neurčito, se ale zasloužil o památník utrpení Romů v Letech. Vítězslav Jandák (ČSSD) jako dobrý herec pojal výkon ministerské funkce jako komickou roli.
Výraznou postavou ovšem byl Pavel Tigrid (za KDU-ČSL), jenž prospěl takzvané hmotné neboli mrtvé kultuře, což jsou zejména památky, ale po živé kultuře žádal, aby se životaschopně postarala sama o sebe. V takzvané Bílé knize doporučoval sloučit ministerstvo kultury se školstvím. Pojem kulturní politika státu odmítal.
Představa, že ministrem kultury může být každý, kdo organizoval vesnické tancovačky či koncert Lucie Bílé a viděl v Národním Prodanou nevěstu, je naivní a kulturní lidé na rozdíl od mnohých politiků to vědí.
Čtěte také
Když se po nepovedeném Staňkovi v srpnu 2019 stal ministrem kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD), kulturní tvůrci proti němu protestovali jako proti dalšímu odloženému politikovi. Co zas tenhle panák má společného s kulturou. Zapomněli, že je filozof a působil jako dramaturg v ostravské televizi.
Nyní, po o něco více než jednom celém a šedesáti šesti setinách roku Zaorálkova ministrování, když měl přesedlat na zahraničí, kulturní činovníci proti tomu protestovali, Zaorálek by kultuře chyběl.
A on zůstal, nejen protože od rozdělané práce se neodchází ani za lepší nabídkou, ale zejména s vědomím toho, že v této těžké době je na tom nejhůře právě to takzvaně nejslabší ministerstvo. Které ale nese velikou odpovědnost za zachování kulturních hodnot, na nichž závisí existence sebevědomého národa.
Autor je spisovatel a komunální politik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
