Ondřej Vaculík: Dějepis nás učí

„Pane ministře, chceme vás ujistiti, že na nás, učitele, se můžete spolehnouti. Víme, co máme učiti, velkých reforem netřeba, pouze nutno zajistiti dosažitelnost vzdělání i pro dítka z chudých rodin.“ 

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Jak se z horšího pomníku stal lepší

Dneska školská reforma stíhá reformu, ale učitelé vinou všech těch reforem už nejen asi nevědí, co mají učit, ale možná ani čí jsou. Studenti z matematiky jednou musí povinně maturovat, pak zase ne (asi naštěstí), také českého jazyka má být více, nebo méně; Vrchlického a Nerudu se mají ještě učit, nebo už ne, a má smysl žáky trápit větným rozborem, když dveře do světa jim otevírá angličtina?

Požaduje se, aby škola vedla děti k praktickému uplatnění v moderní době, tedy počítačová a fiskální gramotnost, komunikační zdatnost a tak dále. Jde o to, aby patnáctiletý člověk uměl obstojně plavat v moderním, civilizačním proudu a neutopil se v jeho haraburdí.

Podle mého jsou ale tři nejdůležitější předměty, na které zbývá nejméně vyučovacích hodin. A to je dějepis, pak základy křesťanství a také trochu té filosofie, alespoň antické.

Masaryk jako představitele proradné buržoazie

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Co bude po viru?

Čím dříve mladý člověk pozná, že jeho život není vydělen z historie, ale naopak je pouze její budoucí součástí, tím lépe. Žádný modernější a tím i lepší člověk neexistuje, je jenom člověk, v podstatě pořád týž a stejný, pouze jeho fyzické bytí navazuje jedno na druhé.

Nejsme ničím výjimeční. Nemáme právo povýšeně zatracovat naše předchůdce a jejich dílo, máme povinnost jim porozumět. Tím i najít vysvětlení pro to, co se děje nyní a proč se to děje. Patřím ke generaci poznamenané ideologií diktatury proletariátu, jediné, která prý formuje lepšího a uvědomělejšího člověka. Komunismus jsme sice zdárně odvrhli, ale pocit nás jako lepších a uvědomělejších lidí přetrvává.

Moje maminka jako třináctiletá holka po Mnichovu v roce 1938 žasla nad tím, jak značná část společnosti náhle začala zatracovat masarykovské Československo.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Život tramvajáka

Prý se nepovedlo, demokraticky volený parlament prý byla jenom žvanírna tupců, kteří se na ničem nedokážou dohodnout. A největší zrádce prý byl Edvard Beneš.

Našli se také Češi, kteří usilovali o stržení sochy Masaryka dříve, než pak učinil Hitler. Toho v březnu 1939 dokonce vítali, protože konečně udělá v zemi pořádek. No v tom je možná nezklamal.

O deset dvanáct let později maminka, už jako dospělá žena, žasla nad tím, že se děje cosi obdobného, lid skutečně žádal nejvyšší možný trest pro Miladu Horákovu.

Ondřej Vaculík|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Desítky peticí, tisíce podpisů. A naši dobrovolní milicionáři dobrovolně pomáhali strhávat sochy Masaryka jako představitele proradné buržoazie.

Dějepis nás učí, že i my jsme mentálně součástí takového lidu, a s tím musíme počítat.

Autor je spisovatel a komunální politik