Ondřej Vaculík: Dějepis nás učí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Historická školní třída

Někdy v roce 1920 psali učitelé tehdejšímu ministru školství Gustavu Habrmanovi. 

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

„Pane ministře, chceme vás ujistiti, že na nás, učitele, se můžete spolehnouti. Víme, co máme učiti, velkých reforem netřeba, pouze nutno zajistiti dosažitelnost vzdělání i pro dítka z chudých rodin.“ 

Dneska školská reforma stíhá reformu, ale učitelé vinou všech těch reforem už nejen asi nevědí, co mají učit, ale možná ani čí jsou. Studenti z matematiky jednou musí povinně maturovat, pak zase ne (asi naštěstí), také českého jazyka má být více, nebo méně; Vrchlického a Nerudu se mají ještě učit, nebo už ne, a má smysl žáky trápit větným rozborem, když dveře do světa jim otevírá angličtina?

Požaduje se, aby škola vedla děti k praktickému uplatnění v moderní době, tedy počítačová a fiskální gramotnost, komunikační zdatnost a tak dále. Jde o to, aby patnáctiletý člověk uměl obstojně plavat v moderním, civilizačním proudu a neutopil se v jeho haraburdí.

Podle mého jsou ale tři nejdůležitější předměty, na které zbývá nejméně vyučovacích hodin. A to je dějepis, pak základy křesťanství a také trochu té filosofie, alespoň antické.

Masaryk jako představitele proradné buržoazie

Čím dříve mladý člověk pozná, že jeho život není vydělen z historie, ale naopak je pouze její budoucí součástí, tím lépe. Žádný modernější a tím i lepší člověk neexistuje, je jenom člověk, v podstatě pořád týž a stejný, pouze jeho fyzické bytí navazuje jedno na druhé.

Nejsme ničím výjimeční. Nemáme právo povýšeně zatracovat naše předchůdce a jejich dílo, máme povinnost jim porozumět. Tím i najít vysvětlení pro to, co se děje nyní a proč se to děje. Patřím ke generaci poznamenané ideologií diktatury proletariátu, jediné, která prý formuje lepšího a uvědomělejšího člověka. Komunismus jsme sice zdárně odvrhli, ale pocit nás jako lepších a uvědomělejších lidí přetrvává.

Moje maminka jako třináctiletá holka po Mnichovu v roce 1938 žasla nad tím, jak značná část společnosti náhle začala zatracovat masarykovské Československo.

Prý se nepovedlo, demokraticky volený parlament prý byla jenom žvanírna tupců, kteří se na ničem nedokážou dohodnout. A největší zrádce prý byl Edvard Beneš.

Našli se také Češi, kteří usilovali o stržení sochy Masaryka dříve, než pak učinil Hitler. Toho v březnu 1939 dokonce vítali, protože konečně udělá v zemi pořádek. No v tom je možná nezklamal.

O deset dvanáct let později maminka, už jako dospělá žena, žasla nad tím, že se děje cosi obdobného, lid skutečně žádal nejvyšší možný trest pro Miladu Horákovu.

Ondřej Vaculík

Desítky peticí, tisíce podpisů. A naši dobrovolní milicionáři dobrovolně pomáhali strhávat sochy Masaryka jako představitele proradné buržoazie.

Dějepis nás učí, že i my jsme mentálně součástí takového lidu, a s tím musíme počítat.

Autor je spisovatel a komunální politik