Ondřej Vaculík: Jak se z horšího pomníku stal lepší
Kdyně na Domažlicku, s více než pěti tisíci obyvateli, je možná v něčem první.
V parku na jejím hlavním náměstí stojí dva nové kovové oblouky s výtvarně pojatými kovanými liliemi a růžemi jako symbolem svobody.
Čtěte také
Toto umělecké dílo připomíná kromě 75. výročí od osvobození města také poselství pro nové generace: Vznikalo v nelehké době pandemie koronaviru. Stává se tak dalším historickým mezníkem v našich dějinách, které se na kdyňském náměstí připomínají.
Jako první je tam pomník padlým v první světové válce v podobě hrdě vypjatého mladého Choda. Je z roku 1924 od domažlického sochaře Vladimíra Bretschneidera.
Poblíž stojí Lípa svobody připomínající vznik republiky v roce 1918. Opodál je také lípa – vysazená v roce 50. výročí republiky 1968. Pro mě je záhadou, že tato o 50 let mladší lípa je vzrostlejší a mohutnější než Masarykova Lípa svobody.
Krutá tvář partyzána
Za nejpozoruhodnější ale považuji Pomník obětem druhé světové války, jindy uváděný jako Pomník druhého odboje. Ten je od sochaře Karla Kuneše mladšího z roku 1952. Realisticky zpodobňuje klečícího muže v kabátě a čepici placatici, jenž právě – podle historika umění Marcela Fišera – odklopil v podlaze prkno a vyndává ze skrýše pušku.
Čtěte také
Muž má velice sveřepý, ba krutý výraz. Byla to jedna z prvních soch tehdy mladého Kuneše, jenž působil na Karlovarsku a během svého života vytvořil nejen komunistickou mocí vnuceného Karla Marxe, Julia Fučíka, ba i Josifa Stalina, ale také například Karla Jaromíra Erbena nebo Václava Talicha, v 50. letech perzekvovaného. Karel Kuneš ml. zemřel v roce 1997 a zanechal po sobě slušné dílo odpovídající možnostem doby.
V době svého vzniku pomník ale nemohl připomínat tzv. druhý odboj, který zahrnoval odboj vnitřní i vnější, komunistický i nekomunistický – ten se připomínat nesměl a jeho účastníci byli perzekvováni a žalářováni.
Učili jsme se toliko o partyzánech, sovětských nebo našich soudruhů, a jim se také vztyčovaly pomníky. Podle mého i v Kdyni může jít o partyzána symbolizujícího oběti druhé světové války.
Čtěte také
Teprve po převratu v roce 1989 kdyňští pomník doplnili mramorovými deskami: první s nápisem Oběti národní persekuce a výčtem asi třiadvaceti jmen, druhá Oběti rasové persekuce s výčtem jmen umučených a popravených Židů.
Podle Marcela Fišera se leštěný mramor k pískovcovému pomníku příliš nehodí. Podle mého je to úmysl, aby vždy bylo patrné, že desky jsou na pomník až později dodané.
Vlastně teprve nyní začal být pomník tím, čím téměř 50 let být nesměl, skutečně pomníkem II. odboje; a já náhle v té dosti kruté tváři partyzána vidím sveřepé odhodlání například mého strýce, jenž s puškou v ruce padnul obklíčen gestapem a jeho jméno na pomníku Obětem druhé světové války v jeho rodné vsi více než čtyřicet let nesmělo být.
Zajímavé je, že očištěn od komunistické ideologie zdá se mně ten Kunešův pomník o cosi lepší.
Autor je spisovatel a komunální politik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
