Ondřej Vaculík: Co bude po viru?

Pragmatici dokonce mluví o tom, že ztráty hospodářské, jejichž rozsah zatím ani netušíme, mohou být nevypočitatelně vyšší než ztráty na životech; totiž že tíživá hospodářská, tím i sociální situace může celkově přivodit i větší úmrtnost než sám virus.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Silnou armádu potřebujeme

A to zejména v důsledku zanedbání jiných vážných zdravotních neduhů a komplikací. Jako by se zákeřný virus transformoval do jiných, ale podobně společensky nebezpečných neduhů. Stav po koronaviru, případně trvalé soužití s ním, může mít i vážné důsledky politické.

Politoložka Vladimíra Dvořáková odhaduje, že „posílí role národních států a vlád, což může přispět k budování států a posílení jejich kapacit vést efektivní a koncepční boj s potenciálním nebezpečím.“ – To je pozitivní možnost.

A ta negativní: „Totéž ale může být také příležitostí pro autoritářské vůdce schopné získávat více informací o každém jedinci. A omezení kontaktů se světem usnadní vytváření obrazu nepřítele. Oligarchové mohou z pandemie vyjít velmi posíleni.“

Snížení havárií na silnicích

Z takovéto politické proměny, deformace, by se společnost vzpamatovávala asi mnohem hůře – pokud vůbec – než ze samotné virové nákazy. A v každém uzavřeném, autokratickém světě jsou ztráty na životech větší než ve světě otevřeném.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Vyprodáno

Člověk svíraný špatným režimem umírá dříve. Pak by nám naši vnuci mohli vyčítat: Dědci, proč jste se tím virem nenechali normálně promořit jako každou chřipkou? To, že se vás každoročně pozabíjelo na silnicích a dálnicích půl tisícovky, vám nevadilo.

Nechci strašit, protože věřím v ten pozitivní odhad budoucího vývoje a ona pragmatická srovnávání ztrát na životech s hospodářskými odmítám. Solidarita se staršími nás šlechtí. Přeci známe z válečných dokumentů, jak se voják riskantně plazí zachraňovat svého těžce zraněného soudruha, a přitom – jaksi zbytečně, řeklo by se – přijde o život.

Étos chránit a zachraňovat je v nás pořád, a pro možnou záchranu X životů jsme schopni leccos obětovat. K pozitivnímu popandemickému vývoji bych ale rád přiřadil – v rámci toho „koncepčního boje s potenciálním nebezpečím“ – i výrazné snížení těžkých havárií na našich silnicích.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Život tramvajáka

Přeci jsme-li schopni kvůli virové nákaze ukázněně nosit roušky, vzdát se koncertů, divadel, výstav, sportovních utkání a nejít ani do hospody, tak posílení kázně, dodržování silničního zákona, větší pozornost a ohleduplnost na silnicích nemusejí doprovázet žádná omezení nebo vládou vyhlášený nouzový stav.

Drtivou většinu těžkých silničních karambolů nezpůsobuje z vyšší moci žádný virus, ale sami řidiči z moci své.

Předpokládám, že letos poprvé po letech dojde k výraznějšímu snížení smrtelných dopravních nehod. Akorát nevím, zda se tak stane díky zvýšené kázni řidičů, s jakou nosíme i roušky, nebo vlivem snížené dopravní frekvence, tedy vlastně díky koronaviru.

​​Autor je spisovatel a komunální politik