Ondřej Neff: Vzpomínání do budoucna
Velikonoce jsou první významné svátky roku. Souvisejí s jarem, a i když je to svátek pohyblivý, obvykle padne do doby příznivého počasí.
Přinejmenším tak to bývalo – o Velikonocích zpravidla svítilo sluníčko. Až to bylo nápadné, jak to fungovalo. Říkal jsem si, že je to důsledek protekce, že to prostě má ta Svatá trojice zafýrované u svatého Petra, že se jí postará o teplo a pohodu. V minulých létech to ale tak nebývalo, bylo spíš chladno a taky hodně pršelo.
Čtěte také
Až letos, počasí jak vymalované, Velikonoční pondělí má být sice zapršené, ale až od poledne výš, a to taky jen někde a málo.
Jenže do radosti máme daleko. Na první pohled je to pohodička, lidi na výletě, dětičky, pejskové.
Spousta lidí je ale v karanténě, když už ne rovnou v nemocnici, v tom nejhorším případě na ventilaci s obavou o život. Asi všichni máme problémy takzvaně ekonomické, někdo menší, někdo horší, existenční. Mluví se o tom, že jsme ve válce, a pokud ten příměr přijmeme za svůj, je to válka světová. Těžko tady hledat nějaký pozitivní prvek.
Jó, ve dvacátým roce
Čtěte také
A přece. Vytanula mi v mysli vzpomínka na citaci kterési středověké křižácké kroniky. Sepsal ji francouzský rytíř, jméno mi paměť nezachovala. Vypráví, jak byl uprostřed bitvy obklopen saracény, krvavá řež všude kolem, po boku měl přítele, taktéž rytíře.
Oba splavení, představuji si, že už nevnímali, co je pot a co je krev. A ten druhý rytíř povídá:
„Milý příteli, již se těším, jak o našich činech budeme doma vyprávět našim dámám.“
Čtěte také
Nezáleží, do jaké míry je to autentické. Pro mě to je obraz optimismu a taky návod, jak si počínat v kritické chvíli. Pustit z ruky meč a vzdát se saracénům, to by naše rytíře ani ve snu nenapadlo. Vítězství neměli zaručené, a kdo ví, jak to dopadlo s jedním z nich – vypravěč to přežil a zážitky zapsal, aspoň to je jisté. Ale sama ta příhoda vypráví hlavně o optimismu a důvěře v budoucnost.
V minulosti byly bitvy, spousta bitev se odehrála. Některé, dalo by se říct, až šílené. Ale i ta nejšílenější někdy skončila. Skončí i ta koronovirová.
Co to má společného s Velikonocemi? Inu, jsou to neobyčejné Velikonoce. Nikdo z nás takové nezažil. Nikdo nepamatuje, že by se nesmělo na koledu, leda nějak přes plot a s rouškou přes pusu.
Nepamatujeme, ale zato na tyhle Velikonoce určitě nezapomeneme. I dnešní děti budou říkat, až z nich budou vzpomínající senioři: „Jó, to ve dvacátým roce, to byla ta pandemie, pani. Muselo se s rouškama, ale počasí, to bylo tenkrát pěkný.“
Tak si ty Velikonoce užijte a těšte se, jak o nich budete po letech vyprávět. Bez roušky.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
