Ondřej Neff: Starost dne
Při šestnáctiprocentní účasti se opravdu nedá říct, že by druhé kolo senátních voleb hýbalo veřejností. Úplně stranou nechám lidi z oblastí postižených povodněmi. Mají úplně jiné starosti a je strašné pomyslet si, že často záleží na tom, jestli je váš dům o metr výš nebo níž od čáry stanovené osudem.
Ale zpátky k tématu starost dne. Uvědomil jsem si to před pár dny, je to tak týden, deset dní. Šel jsem na procházku s pejsky a potkal souseda. Tvářil se velmi vážně.
Čtěte také
„Nerostou,‟ prohlásil. Myšlenku pak rozvedl. Jsou všechny předpoklady, aby rostly. Zapršelo, půda je vlhká. Taky je docela teplo, rozhodně dost na to, aby rostly. No samozřejmě houby.
Navzdory tomu všemu nerostou.
Vyjádřil jsem mu soustrast. Nejsem sběrač hub. Nezdědil jsem tuto posedlost po své mamince. V dětství jsem ji doprovázel na houbařské výpravy. Opravdu se nemuselo daleko. V té době neměli lidé auta, lesy nebyly v obklíčení vozovou hradbou. Když houby rostly, rostly všude a hojně. Sbíraly se jen hříbky. Liška byla pokládaná za odpad nehodný se k ní ohnout. Stráně bývaly žluté liškami a moje posedlá maminka se jimi prodírala v honbě za pravákem.
Budu zticha
To je dávno. Každý má auto a lesy jsou obložené. Jenže houby nerostou a to je ta potíž.
Čtěte také
Před pár dny se zřejmě cosi stalo. Zase při procházce s pejsky jsem viděl rodinku s košíky, směřovala k lesu – neklamné to znamení, že rostou. Prokletí je zlomeno. Souhra vlhkosti a teploty je růstu hub příznivá. Bude to beze mě.
Můj přítel malíř Karel Jerie má cyklus Houbaři. Zobrazuje lesní výjevy, kdy jsou role vyměněné. Houby sbírají lidi. Mají košíky, jsou vybaveny knížkou, aby poznaly, co se dá jíst a čemu se vyhnout. Nad obrázky jsem si uvědomil, že jsem vlastně byl vždycky na straně hub, určitě ne houbařů.
Nezaložím žádné hnutí za ochranu práv hub. Nikdo by se mi do něho nepřihlásil, ale to není hlavní důvod. Ve věci houbaření zůstanu neutrálem a vyslechnu vyprávění souseda, který se konečně dočká svých úlovků. Poslední houbu vyrůstající skutečně ze země jsem viděl před dvěma lety u nás v lese. Rostla na cestě, málem jsem o ni zakopl a opatrně jsem ji obešel a spěchal dál.
Až o víkendu… Na výletě mě náhoda přivedla na louku a tam rostly bedly. Ne jedna. Ne deset. Mohly jich být stovky. Jedna vedle druhé.
Nepovím, kde ta louka je. Dost možná, že by houbaři pohrdli. Vím od maminky, že bedla je skoro takový odpad, jako liška. Ale byly pěkné, vznosné, s širokánskými klobouky. Louka jim patřila a přeju jim, aby to tak zůstalo. Proto budu zticha.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
