Ondřej Neff: Jak můžu pomoct
Hodilo by se, abych přispěl k jarní náladě velikonočního pondělí rozmarným vyprávěním o zajíčcích, kraslicích a pomlázce. Hodilo by se to tím spíš, že se velikonoční svátky letos vrátily aspoň částečně k tradici hezkého slunečného počasí, jak ho mám ve svých vzpomínkách.
Letošní Velikonoce ale mám zachmuřené tím, že na Zelený čtvrtek odešel Jaromír Štětina, novinář a politik. Já jsem ho poznal v dobách minulých, kdy byl známý spíš jako cestovatel. Možná si někteří posluchači vzpomenou na jeho výstřední podniky, jako bylo putování po řece Indus na nafukovacím člunu Matylda.
Čtěte také
Méně známé je jeho dobrodružství z Turecka, kde ho sebrala policie jako podezřelého špióna. Chystal výpravu po řece Eufrat a někomu se nelíbilo jeho obhlížení toku řeky. Jeho vyprávění o poměrech v turecké base bylo výživné, ale pak přišly jiné události a tak ani nevím, jestli je někdy publikoval.
Chci ale připomenout jinou příhodu, která vykresluje jeho povahu a má – jak si myslím – i obecné poslání, a proto se k velikonoční atmosféře hodí.
Čtěte také
Tahat za lano
S partou kamarádů jsme si tehdy usmysleli, že v pražské Baráčnické rychtě předvedeme „obnovenou premiéru‟ Strakonického dudáka.
Nacvičovali jsme, zkoušeli, já tam tenkrát hrál Dorotčina otce Trnku. Když se blížila premiéra, chodili další kamarádi, že by jako taky rádi se akce zúčastnili. Vypadalo to totiž, že by to mohlo být prima.
Měla to být obnovená premiéra se vším všudy, včetně kostýmovaného publika a účast přislíbili i profesionálové, jako třeba Jan Přeučil, ten že bude dělat rakouského cenzora a Oldřich Vlach se chystal předvést stařičkého otce vlasti Františka Palackého. Spousta lidí ale chtěla být Švanda dudák nebo Dorotka nebo Vocílka a prskali, že to nejde, je obsazeno. Přišel za mnou i Mirek Štětina.
Čtěte také
Vysvětloval jsem mu, že holt je obsazeno, ale jedno místo že přece jen obsazené není, ale to není nic pro něho.
„Co by jako to mělo být?“ ptal se Štětina.
„Potřebujeme oponáře. Přece nebudeš tahat za lano od opony,“ povídám věhlasnému cestovateli.
„Ale jo, to budu dělat moc rád,“ povídal Štětina a vůbec mu nevadilo, že nebude hrát ani Švandu Dudáka, ani Vocílku, natož pak Dorotku, dceru Trnkovu. Seděl a tahal za lano a otevíral a zavíral a nikdy to nepopletl.
Ti, co chtěli být na poslední chvíli Švanda Dudák nebo Dorotka, pak chodili a říkali, jak to bylo všechno špatně a trapně. Takový Štětina opravdu nebyl. Čím jsem byl, tím jsem byl rád, svěřoval se Jan Neruda. Jestli se to Štětina naučil od něho, nevím. Spíš se ale takový narodil.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
